Blog - Kázání

Bývala doba, kdy přežití většiny lidí záviselo téměř výhradně na dvou faktorech, a to na počasí a na tom, že bude možno namáhavé polní práce vykonávat v klidu a míru. Na koloběh setí a sklízení působily ničivě nejen povětrnostní pohromy a sucho, ale i nákazy a války. Následkem byly pokaždé hladomory a hromadné vymírání.

Samotnou podstatou duchovního života je modlitba. Bez opravdové modlitby sice může někdo praktikovat určité náboženské zvyklosti, ale nebude žít duchovním životem a nebude to duchovní člověk, a ostatní to na něm také poznají. My nyní prožíváme čas prázdnin a dovolených a to je dobrá příležitost věnovat modlitbě o něco větší pozornost, než když jsme zavalení školními a pracovními povinnostmi. A jakého najít lepšího učitele modlitby než samotného Ježíše.

Generace našich rodičů a prarodičů byla nezřídka motivována k dobrému křesťanskému životu velmi zvláštně: strachem. Strach z pekla, strach z věčného nezdaru, strach z odsouzení... A leckoho tento strach pronásleduje až doteď a činí ho nešťastným. A leckomu to zase dnes chybí… 

V tom dnešním krátkém úryvku Ježíš celkem třikrát opakuje slova NEBOJTE SE!

Ježíš posílá své učedníky, ale tato slova jsou dnes určená každému z nás.

Kdo chce věrně následovat Krista, musí být připraven, že první reakce, kterou zakusí, bude strach. Mít strach je přirozené, ale nesmíme se nechat ovládnout strachem. Kdo se nechá ovládat strachem, bude třeba Krista uctívat, bude praktikovat nějakou zbožnost, občas udělá nějaký zbožný nebo dobrý skutek, ale nedovolí, aby Kristus plně vstoupil do jeho života, aby žil naplno Ježíšovo učení ve svém každodenním životě.

Povolání učedníků se zrodilo z obyčejného pohledu. Ježíš se totiž podíval na zástupy a pocítil lítost, lítost proměněnou v konkrétní skutek vyslání učedníků. Na tomto příkladu vidíme několik principů platných pro zrod povolání.  A když mluvím o povolání, tak nemám na mysli jenom povolání ke služebnému kněžství, ale mám na mysli povolání, které může od Boha dostat kdokoliv z nás. My všichni jsme nástroji Božími, jak si zazpíváme v závěru dnešní mše píseň podle modlitby svatého Frantička z Assisi: Učiň mě, Pane, nástrojem, / ať zářím, ať zářím tvým pokojem.

Svátek Božího Těla, jak jsou lidé u nás stále spíš zvyklí říkat dnešnímu svátku Těla a krve Páně, může být nejen dnem velké úcty, ale zejména dnem velké radosti. Tento svátek sice leží až za okruhem velikonoční doby, ale ani tak si ho nemůžeme od tajemství Velikonoc oddělit. Je to svátek setkání se vzkříšeným Kristem, ve kterém nechybí tajemství jeho kříže, jeho smrti. A hloubější pronikání do Božích tajemství vede k posílení našeho vztahu k Bohu.

Nelze dost dobře najít biblický text, který by nás sám o sobě a úplně přiváděl k tajemství Trojice. Je to vidět i na výběru textů pro dnešní svátek. Všechny mluví o tajemství Boha, ale žádný z nich tajemství Trojice v nějakém souhrnu neprezentuje. Protože toto tajemství Božího bytí vystupuje z Písma jako celku.

Křesťanství je vírou v Boha, který s lidstvem jednal a který je znám jako Otec, Syn a Duch svatý. Pokud jde ale o pojem Trojice, potom si musíme uvědomit, že ani v Novém zákoně, tím méně ve Starém zákoně, nečteme něco jako definici "jednoho Boha ve třech osobách". 

Dnešní slavnost seslání Ducha Svatého, nebo jak se také říká Pentecoste, anebo Letnice, se slaví 50. den po Velikonocích a přímo navazuje na židovské svátky šavuot. Svátky šavuot připomínají den, kdy Mojžíš dostal na Sinaji desky zákona, tedy Desatero, kdy Hospodin dal Izraeli najevo svou vůli a vybavil ho tak k samostatnému a zodpovědnému životu. Každý Izraelec, každý Žid už od té doby sám ví – nebo aspoň může vědět – co má a nemá dělat, jak má a jak nemá žít. Nemusí se o tom dohadovat z nějakých věšteb a znamení, protože to ví přímo od Hospodina. A k oslavě tohoto svátku se shromáždili i apoštolové, když dostali dar Ducha Svatého. Ducha Svatého, kterého nám slíbil a seslal Ježíš, aby nás vedl a ukazoval směr v životě jednotlivce i církve jako společenství.  

Když čteme nějaký příběh, tak na konci se tento příběh většinou uzavírá. Ne tak je tomu u evangelia, tam na konci evangelia naopak začíná nový příběh, který se uzavře až na konci lidské historie.

Jedenáct učedníků odešlo do Galileje - vrátili se domů, kde s Ježíšem strávili 3 roky. To v nich určitě vyvolává vzpomínky na to všechno, co se nedávno odehrálo v Jeruzalémě. Přišli o svého dvanáctého druha, o Jidáše, ani Ježíš nedokázal zabránit jeho zradě. A nejváženější z nich, Petr, Ježíše zapřel.

Ježíš se snaží připravit své učedníky na dobu, kdy nebude s nimi. To, co je nejdůležitější a klíčové pro jeho následovníky, je to, co v jeho promluvě zaznívá nejčastěji - MILOVAT. V hebrejštině, kterou Ježíš mluvil, jsou 4 různá slova pro milovat, v takovém sanskrtu je dokonce 96 slov vyjadřujících různé odstíny lásky. Když Ježíš mluví o milování, pak užívá slova agapan, což doslova přeloženo znamená lásku, která nemyslí na sebe.

Dříve, než se křesťanům začalo říkat “křesťané” v Antiochii, říkalo se jim LIDÉ CESTY, tou Cestou byl Ježíš.

Ježíš o sobě mluví jako o cestě - o cestě, kterou mají jeho učedníci následovat. Když papež František kázal na toto téma, tak řekl, že „Ježíše nelze následovat bez vnitřní svobody,“ a načrtnul některé překážky, s nimiž se věřící na svojí cestě setkávají. 

Dnešní 4. neděli velikonoční se již od 3. století říká neděle dobrého pastýře. Tato neděle má velmi starobylou tradici vycházející, jak z textu evangelia, kde o sobě Ježíš mluví jako o pastýři, tak i z 23. žalmu, kde se zpívá to známé: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám… 

Ježíšovi posluchači ovšem jeho přirovnání nepochopili, a tak k němu přidává ještě další, kde se přirovnává ke dveřím k ovcím.

Já mám velmi rád tato setkání vzkříšeného Ježíše - ať už je to s Maří Magdalénou, s apoštoly nebo s dalšími učedníky a učednicemi. Podle mě to jsou velmi dobrá témata k rozjímání a hlubšímu zamyšlení, která jsou velmi důležitá k růstu v duchovním životě. To, jak se při těchto setkáních Ježíš chová, a to, co říká, nám totiž prozrazuje mnohé z toho, jak se k nám Bůh vztahuje. Pomáhá nám to lépe porozumět Bohu. 

Evangelista Jan pro nás popisuje scénu Ježíšova setkání s učedníky, která se odehrává ve stejný den, kdy Petr a Jan ráno běželi ke hrobu, aby zjistili, že tam Ježíš není. Mezi apoštoly chybí Tomáš, který je venku. Z toho vyplývá, že Tomáš se nebojí být venku, zatímco ostatní jsou ze strachu zavření.

Proč vlastně každý rok slavíme Velikonoce? K čemu je nám to dobré? Je to jen hezká folklórní oslava začátku jara v křesťanském duchu, anebo je to něco mnohem víc?