Proč vlastně každý rok slavíme Velikonoce? K čemu je nám to dobré? Je to jen hezká folklórní oslava začátku jara v křesťanském duchu, anebo je to něco mnohem víc?
Velikonoce by pro nás křesťany měly být oslavou naší víry. Pro ty, kteří mají víru jen jako určitou identitu, těm asi postačí, že je to taková pěkná a milá folklórně-náboženská tradice, která je utvrdí v tom, že oni jsou ti dobří křesťané narozdíl od všech těch ostatních. Ale pro ty, kteří prožívají víru jako vztah k Bohu, osobní a niterný vztah, pro ty je připomínka a oslava velikonočních událostí příležitostí k prohloubení tohoto jejich vztahu k Bohu. Ježíšovo sebedarovaní se na kříži je pro ně povzbuzením k ještě většímu sebedarování se Bohu. A Ježíšovo zmrtvýchvstání je pro ně důvodem k radosti, která nevyprchá při prvních chmurách, které se v životě každého z nás občas objevují.
Když chci mít s někým vztah a chci, aby ten vztah za něco stál, pak toho druhého musím stále více poznávat. To platí, jak pro vztahy mezi lidmi, tak i pro náš vztah s Bohem. S tím rozdílem, že Bůh mě už zná, a často mě zná lépe, než já sám sebe, protože on vidí do nitra mého srdce, které stvořil, za všechny ty masky a fasády, které si člověk někdy během života vytváří, až se v nich sám ztrácí. Proto si každoročně připomínáme tyto velikonoční události z před dvou tisíc let, abychom Boha stále více a hlouběji poznávali a snažili se mu připodobňovat. Velmi často je to bohužel obráceně. Ti, kteří Boha dobře neznají, a tak se mu nemohou připodobňovat, připodobňují Boha sobě, promítají do něj své lidské vlastnosti, jejich Bůh je pak urážlivý a potřebuje usmiřovat, je zlostný a trestá, je náladový apod. Proč je náš náboženský život sterilní? Protože pořád opakujeme ty stejné fráze, místo abychom z těch pravd víry žili.
My jsme povolání k hlubší víře, která vede k větší lásce ke Kristu a k bližnímu. Která nás vede k dávání Bohu sebe sama takového, jaký jsem, protože on po nás touží svou nevýslovnou láskou.
Bůh chce, abychom ho dokázali milovat nejenom lidsky, ale božsky, tedy skrze Krista, tak jak nás to Kristus učí. Kristus přišel, aby nás dovedl k Otci, i za cenu vlastního života. Vykoupení je, že člověk může vstoupit do života Boha, je to dovolení a pozvánka trojjediného Boha vstoupit do jeho života. Kdo tuto pozvánku přijme, ten pak může zakoušet to jedinečné zakotvení v Bohu, které je pro mě zdrojem pokoje a radosti.
My dnes žijeme v době, která na nás působí spíše obráceně, útočí na nás neklid, smutek a strach. Vidíme mnoho lidí, kteří jsou často už přednaštvaní a čekají jen na záminku, proč své frustraci a nespokojenosti dát průchod. Chybí jim vnitřní pokoj, prožívání vědomí smyslu a naděje. Tedy věcí, které křesťanství pokládá za důležité a my křesťané bychom měli být jejich nositeli. Když člověk není smířen sám se sebou, nevnímá smysl života, ani to, že je milován, pak nemůže vnímat druhého v jeho odlišnosti jako partnera, vidí ho jako nepřítele či soupeře a z toho pak vychází tolikeré konflikty a souboje.
Posláním nás křesťanů je nepodléhat těmto náladám, ale naopak snažit se do naší společnosti přinášet hodnoty, kterým nás učí Kristus. Svět se mění a logicky se musí měnit také způsob života a vyjádření křesťanské víry, aby byla pro dnešní lidi přínosná a srozumitelná.
Náš český křesťanský filosof Jan Sokol mluvil často o tom, že čím méně je člověk zakotvený, tím více se bojí. A my křesťané máme možnost zakotvení, zakotvení se v Bohu, v jeho nekonečné lásce. Čím víc je člověk zakotvený a usazený v Bohu jako takovém, tím má větší nadhled, a to mu pak dává také větší svobodu.
Přeji Vám všem, milé sestry a bratři, abyste přijali Kristovu pozvánku ke vstupu do Božího přístavu, kde můžete bezpečně zakotvit.
Oživme proto svou víru, ponořme se do hloubky Boží přítomnosti, nebojme se přijmout Boha v jeho velikosti, a staňme se my sami láskyplnými dary pro všechny lidi kolem nás.
