Mt 10,37-42

Generace našich rodičů a prarodičů byla nezřídka motivována k dobrému křesťanskému životu velmi zvláštně: strachem. Strach z pekla, strach z věčného nezdaru, strach z odsouzení... A leckoho tento strach pronásleduje až doteď a činí ho nešťastným. A leckomu to zase dnes chybí… 

Pro toho, kdo bere Boha i svůj život vážně, to jsou samozřejmě mocné motivy. Jenže radosti nepřidají, spíš mohou člověka zatížit závažím celoživotních obav a nedůvěry. Strach není považován za dobrý motiv k jednání. A je to vidět i na tom, jak málo se podařilo právě našim rodičům a prarodičům předat tuto jejich víru založenou na strachu dalším generacím, které nám nyní v kostelích chybí… 

A tak soudobé hlásání (až na výjimky) postupuje jaksi z opačného pólu. Mluví o Boží lásce, milosrdenství a velkorysosti, ujišťuje o ní. A jistě také právem. Zvídavý člověk si ovšem klade otázku: je to dostatečný motiv k náročnému životu křesťana, k životu, ve kterém se člověk má velmi důsledně vyhýbat hříchu, ve kterém se má navíc snažit žít aktivně dobro po vzoru Kristově? Málo platné, člověk je narušen hříchem a to se promítá do všeho jeho jednání.

Motivace k dobrému křesťanskému životu, kterou hlásá svatý Pavel v druhém čtení, nezůstává ani u vzbuzování strachu, ani jen u ujišťování o Boží dobrotě. Pavel vychází ve svých úvahách z něčeho jiného, a sice ze křtu. 

My všichni jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše

Křest je pro něho tím zásadním předělem, a ze křtu vyplývá ten nejzávažnější závazek pro vedení našeho života. Křtem totiž člověk vstupuje do ústředního tajemství Kristova života, totiž do jeho smrti a vzkříšení. A křtem je člověk jakoby "upsán" Božím věcem: nový život, který v Ježíši Kristu získal, je čistě Boží dar. Ten není ani zatížen hříchem, ani nějak vytvořen člověkem. Je to zdroj čistého Božího života, je to, použijeme-li obraz Janova evangelia - naroubování na zcela nový kmen, život z nové mízy tohoto kmene. A hlavně - je to Boží dílo v nás, ať už je člověk pokřtěn jako dítě nebo jako dospělý. A toto Boží dílo může plně působit, pokud se k němu člověk svou vírou připojí.

Jednou, alespoň jednou v životě se musíme rozhodnout pro život z Krista, pro smrt tomu, co z Boha není, tedy veškerý hřích, abychom byli Božímu životu otevření. Ale uskutečňování tohoto rozhodnutí, to je celoživotní úkol. Jako manželé by měli opakovaně obnovovat svůj slib, jako já  opakovaně obnovovat mé zasvěcení Bohu. V tomto životě s ním nikdy neskončíme. Jde však o to, abychom s tímto zápasem víry vědomě začali a chtěli v něm setrvat.