Svátek Božího Těla, jak jsou lidé u nás stále spíš zvyklí říkat dnešnímu svátku Těla a krve Páně, může být nejen dnem velké úcty, ale zejména dnem velké radosti. Tento svátek sice leží až za okruhem velikonoční doby, ale ani tak si ho nemůžeme od tajemství Velikonoc oddělit. Je to svátek setkání se vzkříšeným Kristem, ve kterém nechybí tajemství jeho kříže, jeho smrti. A hloubější pronikání do Božích tajemství vede k posílení našeho vztahu k Bohu.
Radost dnešního dne tedy může a má být opravdu křesťanská. Není to jen radost z toho, že máme svého Spasitele mezi sebou, přítomného ve svátosti. Je to radost z toho, že je to skutečně ten, kdo byl ochoten za nás jít až do krajnosti a položit za nás život a je živý. Živý, vzkříšený, na pravici Otce. Ten, který se nás stále ujímá.
Díky tomu, že se Kristus stal člověkem, mohli jsme uslyšet větu: kdo vidí mne, vidí Otce, tedy vidí Boha.
Díky tomu jsme my lidé měli možnost se ho i dotknout. Po zmrtvýchvstání vyzývá Ježíš apoštoly: dotkněte se mne! A nám to říká ještě vyhraněněji: vezměte a jezte! To je moje tělo! To je má krev!
Duše se totiž projevuje i tělesně, materiálně. Podání ruky, pohlazení, polibek, obětí – to vše je výrazem toho, co se děje v lidské duši, v lidském nitru.
Láska se vyjadřuje dotýkáním, objímáním. Bůh nemá tělo, ale má chléb a víno a v tom se nás dotýká. Mše je nejvíc, víc než nějaké pobožnosti, exorcismy nebo zjevení... A my jsme při mši jako to dítě, které si hraje na pískovišti a zajímají ho jen ty bábovičky a hrady z písku. A v určité chvíli k němu přijde maminka a pohladí ho. Ona z toho má víc než to dítě, které si toho možná ani nevšimlo. Ale to dítě to potřebuje, aby z něj nevyrostl nový Hitler nebo Stalin. To je vrchol všeho, dotek Krista, nemáme nic většího. Ježíš nás nevede na Kalvárii, on z ni přichází, Ježíš vrcholně milující a toužící po nás lidech.
Proto svaté přijímání není odměnou pro ty hodné, ale je posilou pro slabé, pro hříšníky. Protože právě odpuštění a dotek Kristův je pro nás posilou, která nám pomáhá jít dál, znovu zvednout hlavu a pokračovat v životní pouti.
Myšlenka průvodů o Božím Těle byla tato: vyjít se svým Pánem do ulic, ukázat, že si ho vážíme, ukázat, že ho opravdu ve všem považujeme za svého Pána. Ta myšlenka je samozřejmě správná. Je třeba s Ježíšem vyjít do ulic, je třeba aby byl přítomen ve všech zákoutích naší země. Ale dnes žijeme v úplně jiné situaci, než jaká byla kdysi, a proto mnohem silněji cítíme, že Ježíš nemá vejít do světa jen v eucharistii v monstranci, ale že tam má vejít hlavně v nás. V době, kdy začaly eucharistické průvody, tak lidé přijímali jednou za rok a to ještě jen Ti zbožnější, ostatní pak nechávali svaté přijímání až na chvíli umíraní. Zatímco my dnes máme možnost přijímat Ježíše do svého nitra při každé mši svaté.
Jakožto křesťané jsme s Ježíšem ukřižovaným a vzkříšeným spojeni. On je uprostřed nás, on svým Duchem v nás bydlí jako v chrámu. A tak nás, kdo mu patříme, posílá. Ne jen jednou za rok a ne jen ve slavnostním průvodu, ale denně a často v pracovních šatech do světa. Do všech zákoutí tohoto světa. K lidem, kteří jsou nám přátelsky nakloněni, i k těm ostatním. Protože on chce, aby všichni lidé došli k poznání pravdy a ke spáse. Aby se všichni mohli s ním - vzkříšeným - trvale radovat. A proto nás, křesťany, potřebuje, a proto nás vysílá do světa, když nás přitom posiluje svým tělem a svou krví.
