Mt 11,25-30

Samotnou podstatou duchovního života je modlitba. Bez opravdové modlitby sice může někdo praktikovat určité náboženské zvyklosti, ale nebude žít duchovním životem a nebude to duchovní člověk, a ostatní to na něm také poznají. My nyní prožíváme čas prázdnin a dovolených a to je dobrá příležitost věnovat modlitbě o něco větší pozornost, než když jsme zavalení školními a pracovními povinnostmi. A jakého najít lepšího učitele modlitby než samotného Ježíše. Dnešní úryvek z evangelia svatého Matouše nám přináší vzácné svědectví o tom, jak se modlil právě samotný Ježíš:

Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo.

A pak to pokračuje dál a vy si doma můžete jeho slova modlitby ještě jednou v klidu přečíst…

To, co nás může na první pohled zaujmout, je charakter Ježíšovy modlitby, Ježíš velebí a chválí Boha. To by nás mohlo vést k zamyšlení nad tím, jak vypadá moje modlitba, kdy jsem já naposledy velebil nebo chválil Boha. Velmi často naše modlitby totiž vypadají jako nekonečný seznam proseb, neustále Boha o něco prosíme, jako by to byl nějaký kouzelný dědeček, který je zde od toho, aby nám plnil naše přání. Je škoda, když celé to bohatství a rozmanitost modlitby zredukujeme pouze na prosby, vyprošování si a žadonění o splnění našich přání.

Ovšem možná ještě důležitější otázka, než jakým způsobem se modlit, je kdy se modlit? Svatý Jan Zlatoústý píše, že se máme modlit často a horlivě, a dokonce i na tržišti nebo během procházky o samotě. Je to možné i ve vašem obchodu, ať už kupujete, nebo prodáváte, nebo také při vaření.

Samozřejmě i zde platí to známé: Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá výmluvy. Hledejme způsoby – hledejme čas pro Boha. Někdo se lépe soustředí na modlitbu ráno, někdo zase večer. Důležitá je pravidelnost. Duchovní autoři se přiklánějí k časové pravidelnosti – spojit s modlitbou konkrétní čas, nenechávat to náhodně, až mi nějaký ten čas zbyde, ale mít jasně určený čas pro modlitbu. 

Čím větší pokroky děláme na cestě modlitby, tím lépe chápeme, že existuje jen jediná rada, kterou je třeba neustále si opakovat: Jdi dál, vydrž, neztrácej odvahu! Svatý Jan Klimak prohlašuje, že Bůh vždycky posílá dar modlitby těm, kdo se modlí s vytrvalostí. Vzpomeňme na pavouka, který souká síť, a i když mu ji něco mnohokrát zničí, začne ji spřádat vždycky znova. Je to tichá, umíněná a pružná vytrvalost. Pokora totiž nikdy neztrácí odvahu, to je příznačné pro pýchu. Pýcha je spojená se strachem, pokora je odvážná.

Mnozí by rádi věděli, jak se mají modlit. Je ale mnohem důležitější nabýt hlubokého přesvědčení, že se člověk při modlitbě nesmí poddávat znechucení. Může dostat spoustu dobrých rad, které mu pomohou začít, a vůbec není na škodu, má-li přesto pocit, že se neumí modlit. Ten pocit bude dokonce podle míry dosaženého pokroku sílit. Proto není správné snažit se tomuto pocitu vyhýbat. Nic vlastně není tak nebezpečné jako uspokojení z modlitby a dojem, že se jí člověk naučil. Pak lze pochopit, proč zkušení duchovní otcové radí hlavně pravidelnost v modlitbě a nestarat se o její čistotu či dokonalost. Dejme Bohu to, co mu můžeme dát, a sice svou dobrou vůli, a to vyjadřuje právě ta pravidelnost. Někdy se nám zdá, že se modlíme pouze ústy, vytrvalá modlitba našich rtů nám však přece jen nakonec pronikne i do srdce.
Postupně se naše situace změní natolik, že se budeme okamžitě ve všem obracet na Boha; v těžkostech, v pokušení i v radosti k němu budeme spontánně volat a děkovat mu. Přesně tak nás to učí žalmy nebo třeba kniha Job, vlastně celá Bible. Svědkové víry, které tak nadšeně opěvuje list Židům, nikdy nehledí na sebe. Vždycky mají „oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (Žid 12,2). V lidském životě může být všechno příležitostí k modlitbě a přimknutí se k Bohu.