Jan 15,1-8
Rozjímat o Ježíšových slovech o vinném kmeni a ratolestech znamená postihnout vztah, který nás s ním spojuje na té nejhlubší úrovni: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti.“ V dnešním evangeliu objevujeme, v čem spočívá „vnitřní síla“ našeho náboženství.
Seznamme se nejprve s přirozenými skutečnostmi, ze kterých vychází popisovaný obraz. Za ratolest se v textu pokládá rozšířená a prodloužená část vinného kmene, z něhož jí proudí míza, která ji zásobuje živinami. Přichází jím také vlhkost půdy a všechno to, co pak ratolest proměňuje v hrozny pod letním žárem slunce. Nebyla-li by vyživována kmenem, nemohla by přinést žádné plody: ani jeden révový list, ani jednu hroznovou bobuli, vůbec nic.
Jestliže tedy Ježíš mluví o nás jako o ratolestech, vyplývá z toho jasná otázka: Jaký úkol je zadán nám, vinným ratolestem? – Jak jsme slyšeli, evangelista Jan má jedno oblíbené sloveso, kterým jej vyjadřuje – „zůstat“ (myšleno zůstat sjednoceni s vinnou révou, kterou je Kristus): „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás… Zůstat napojeni na kmen a zůstat v Kristu Ježíši znamená především nevzdávat a neopouštět úkoly přijaté ve křtu, neodcházet jako marnotratný syn do daleké země, kde je tolik lákadel, která nás odvádí od Boha.
Od Krista se dá odtrhnout jak jednorázově – v jediném rozhodnutí se vydat na cestu vědomého a chtěného hříchu, tak i po krůčcích – téměř bez povšimnutí, den za dnem, nevěrnost za nevěrností, opomenutí za opomenutím, kompromis za kompromisem; nejdříve tak přestaneme chodit k svatému přijímání, posléze nepřijdeme už ani na mši, následně skoncujeme s modlitbou a nakonec naprosto se vším.
Zůstat v Kristu Ježíši znamená rovněž něco pozitivního, a to zůstat „v jeho lásce“. Spojením „v lásce“ se vyjadřuje jeho vztah k nám, spíše než láska, kterou my máme k němu; aby nás mohl milovat, pak to znamená nechat se proniknout jeho „mízou“, jíž je jeho Duch, nemusíme vlastně nic dělat, stačí, když se necháme naplňovat jeho láskou a nebudeme jí klást žádné překážky.
V dnešním podobenství je ale ještě jedno důležité sdělení. Náš život s Kristem není jen něco jako zamilovanost ve dvou. Neděje se jen mezi mnou a Kristem, není to jen vzájemné spojení a odevzdání, ale z našeho života s Kristem má vznikat něco „třetího“, má nést „hojné ovoce“. To vůbec neznamená, že by naše láska ke Kristu a život s ním musela „přenášet hory“ a dělat nějaké nápadné věci. Ale tak, jako jenom z lásky a odevzdání dvou lidí může vzniknout nový život, tak také jen z lásky mohou lidé dokázat takové věci, jako společně snášet těžkosti života, pomáhat a odpouštět, starat se o bezmocné a chudé, kteří nemohou nic vrátit.
Krásně to vyjadřuje pohled na vinici v létě a na podzim. Pro samé listy a hrozny nevidíme vinný kmen, ale my víme, že tam je, protože bez něj by tam žádná vinice nebyla. A stejně tak by to mělo vypadat v našich životech. My nemusíme pořád mluvit o Kristu a víře, abychom před druhými ukázali, že jsme věřící. Ovšem na našem chování, na tom, jak mluvíme, jak se zachováme v určitých situacích, které si vyžadují pevný morální postoj, by měl každý poznat, že základem našeho života je Kristus, ze kterého žijeme a jehož učení každodenně praktikujeme.
