Jan 20,19-31

Mezi učedníky chybí Tomáš, který je někde venku, nebojí se být venku, zatímco ostatní jsou ze strachu zavření. Proč mají strach? Protože ještě neudělali zkušenost se zmrtvýchvstalým a stejně tak to platí pro ty z nás, kdo jsou ovládáni strachem.

První Ježíšova slova jsou: „Pokoj vám!“, pak jim ukázal ruce a bok - ruce, které uzdravují, hladí, přináší nový svět Božího království, tyto ruce, které byly probodeny. Církev, tedy společenství Božího lidu, je rukama Pána Ježíše v dnešním světě… 

A postava Tomáše představuje všechny ty, kdo mají těžkosti přijmout skutečnost Vzkříšení.

Řada lidí je i dnes fascinována Tomášem: viděl Pána, mohl si sáhnout do jeho ran. Jistě, viděl, mohl. Ale opravdu mu máme závidět? Vždyť i v dobách, kdy Ježíš učil, si na něho mnozí sáhli a ještě více lidí ho vidělo - ale když ho velerada odsoudila, volali nakonec „ukřižuj“! Člověk může mnohé vidět, vnímat, mnohého se může rukama dotknout, ale to všechno se nemusí ještě dotknout jeho nitra, to všechno ho nemusí ani obohatit, ani změnit. Když ale Ježíš řekne učedníkům: „pokoj vám“ - věci se mění, přesněji - učedníci se mění. Když mi řekne Ježíš ústy kněze „uděluji ti rozhřešení“, když řekne „já tě křtím…“, nebo když se mne Ježíšův pokoj jakýmkoliv jiným způsobem dotkne, změní se cosi ve mně. Poznám sám Ježíše jako dárce pokoje. Jako toho, kdo dál koná v církvi dílo odpuštění. Jako toho, kdo mění mé nitro. A potom se už nemusím ptát, kdo všechno ho viděl, ani nepotřebuji hledat jistotu v pošetilém přání dotknout se jeho ran, protože vím, že žije. Že žije, a že se mne dotýká. Že jeho vzkříšení je skutečností, která má neuvěřitelně velký význam.

Občas si lidé vyprávějí senzační historky o někom, kdo prožil klinickou smrt, o tom, jak viděl tunel se světlem, bílou postavu, něco krásného... Jistě, pokud někdo něco takového prožil a potěšilo ho to, je mu to přáno. Pokud někdo tím chce dokazovat, že víra ve vzkříšení je pravdivá, bývá to zpravidla po právu neúspěšné a poněkud pošetilé. Ovšem Ježíš nás k takovýmto ujištěním, neřku-li senzacím, neodkazuje. Ježíš říká: „Pokoj vám“. Říká nám to nejen slovy, která čteme v evangeliu, říká nám to každým odpuštěním. Říká nám to v každém setkání ve svatém přijímání. Říká nám to v křesťanském společenství, které se schází v jeho jménu. On sám dává pokoj, který svět dát nemůže. Není to ohromná jistota? Není to víc, než dotyk, sáhnutí si, takzvané přesvědčení se na vlastní oči?

Ostatně, kdo z vás viděl, jak se promění člověk v těžké životní situaci, ať už zdravotní nebo duševní, ve chvíli, kdy je mu odpuštěno; kdo ví, jakou silou je pro těžce nemocného eucharistie, kterou mu někdo donese; ten ví, jakou sílu má pokoj vzkříšeného Krista. Snad jsme všichni schopni být svědky tohoto Krista - dárce pokoje. Je to náš úkol.