Jan 18,1-19,42
Dnes bych rád mluvil o lásce. Protože pokud chceme aspoň trošku pochopit smysl Ježíšovy smrti na kříži, pak to nedokážeme bez porozumění tomu, co znamená opravdově milovat, v čem spočívá skutečná láska. V souvislosti s ukřižováním se často používá slovo oběť, že Ježíš se za nás obětoval, ale to je tak velice zavádějící, že nás to odvádí od pravé podstaty tohoto Ježíšova extrémního skutku. Sám Ježíš nikdy nemluvil o sobě jako o oběti, jeho skutek byl výrazem sebe-darování. A to je právě to slovo, které je mnohem výstižnější a vhodnější než slovo oběť - láskyplné sebedarování. Ježíšova smrt na kříži je vrcholným výrazem jeho lásky k nám. A v tom také spočívá celá naše víra. Věřit v Boha znamená mít ho rád, protože i ďábel věří v Boha, my ovšem Boha milujeme. A jenom upřímnou láskou k Bohu a k bližnímu můžeme dojít k svatosti, k ctnostnému životu.
Dříve měli lidé představu, že pokud se chtějí stát svatými nebo růst ve zbožnosti, musí vstoupit do kláštera. A tak se stávalo, že zbožní rodiče, potom co vychovali své děti, jim přenechali svůj majetek a oba vstoupili do kláštera. Tak tomu bylo dlouhou dobu a leckdo má možná podobnou představu ještě dnes: zbožným se stanu tehdy, budu-li častěji chodit na mši svatou. To ale neplatilo kdysi a neplatí to ani dnes. Zbožnějším se člověk stane, bude-li svého muže nebo svou ženu milovat ještě více, bude-li mít ještě více rád svou práci a bude-li ji vykonávat pro dobro druhých. Pak teprve budeš dělat kroky ve zbožnosti, jinak ne.
V naší kultuře máme ve zvyku dávat těm, koho máme rádi, květiny. Manžel přinese květiny své manželce, chlapec zase děvčeti, které se mu líbí, anebo je přinášíme našim milovaným zesnulým na hrob apod. I my zde dnes máme květiny, bílé růžičky, které můžeme přinést během obřadu uctívání kříže jako výraz naší lásky k Bohu. Uctíváním kříže, tedy že se předním pokloníme, případně ho políbíme, vyjadřujeme naši odevzdanost Bohu. Bože, já člověk, se vším co mám, se vším co umím a znám, poklekám zde před tebou a svěřuji se do tvých rukou. Vyjadřujeme tím naši odevzdanost a důvěru v Boha. A stejně tak můžeme vyjádřit i naši lásku a touhu po Bohu tím, že mu přineseme květinu, tento univerzální symbol lásky.
To, co zde vykonáváme, jsou ovšem jenom gesta, sice důležitá a smysluplná, ale jsou to pouze znamení toho, co bychom měli naplno žít v našich každodenních životech, v našich mezilidských vztazích, tedy tuto odevzdanost a lásku k Bohu proměněnou v naše chování a konání.
