Postní doba se blíží ke konci, a tak vrcholí přípravy na Velikonoce. A stejně jako v tomto období uklízíme naše domovy, obděláváme naše zahrádky po zimě a tak dále, tak bychom se měli s nemenší intenzitou věnovat i našemu nitru - udělat si i v něm pořádek. A my křesťané k tomu máme ten nejlepší nástroj, kterým je svátost smíření. Tento prostředek k vnitřnímu uzdravení a růstu, když je správně používán. Je to jako s každým nástrojem, když ho používáme správně, je pro nás velkou pomocí, když ho nepoužíváme správně, je nám celkem k ničemu. Jako když budete s kladivem okopávat záhon nebo s motykou přibíjet v obýváku hřebíček.
Svátost smíření je v první řadě proces, který má jasně určená pravidla a několik fází. Kdo celý tento proces zredukuje na pouhé vyzpovídání se z hříchů, které ještě k tomu odříká jako básničku, protože celé roky říká pořád to samé, ten se nemůže divit, že mu tato svátost nepřinese žádný zvláštní užitek - snad kromě nějakého nejasného pocitu úlevy, že už mám tu nepříjemnost za sebou.
Prvním krokem v tomto procesu je upřímný pohled do svého nitra a uvědomění si, co všechno tam není v pořádku a co všechno tam naopak v pořádku je. Tomuto říkáme zpytování svědomí a je to fáze, na kterou bychom si měli vyhradit dostatečný čas a klid. Když tímto způsobem odhalujeme své hříchy, měli bychom si vždycky uvědomit, že hřích, kterého se dopouštíme, je jen špičkou ledovce. Naše hříchy, úzkosti, pýcha, naše sexuální sklony - to vše je jen špička ledovce. Kořen je někde hluboko dole. Pán nám chce nejen odpustit náš hřích, ale chce nás také uzdravit. Pán chce vstoupit hlouběji do naší osobnosti a uřezat kořen hříchu jednou provždy.
Někdy je dokonce zcela zbytečné bojovat proti hříchu, když se nám nepodaří najít a vykořenit jeho kořen. Najít kořen hříchu ale není vždy jednoduché. Někdy to trvá dlouhou dobu, než ho objevíme. Proto říkám, že na tuto fázi svátosti smíření bychom si měli udělat dostatečný čas.
Dalším krokem v procesu uzdravení, kterým pro nás svátost smíření může být, když ji budeme prožívat správně, je lítost, ale ne sebelítost. Dobře to komentuje benediktin Anselm Grün, který říká, že pocity viny jsou důležitým tématem, o kterém lidé potřebují hovořit. A právě v rámci obřadu svátosti smíření mohou lidé mluvit o svých vinách. Svátost smíření však nabízí ještě mnohem víc, lidé v ní totiž mohou prožít odpuštění svých vin.
Z věroučného hlediska se musíme vyznávat jen ze smrtelných hříchů. To jsou ty hříchy, při nichž se v závažné věci svobodně a vědomě rozhodneme proti Bohu. Většina hříchů však nejsou hříchy vědomého rozhodnutí proti Bohu, nýbrž hříchy ze slabosti, kdy jsme ovládání svými emocemi a vášněmi. A psychologie nám říká, že absolutně svobodné rozhodnutí je spíše výjimkou. Proto je svátost smíření i takovým duchovním vedením, kde se máme naučit poznávat hlubiny vlastního srdce a objevit strategii, jak změnit své chování a docílit změny mechanismu působících opakující se chyby v našem životě.
Psychologové zjišťují, že na jedné straně mnoha lidem chybí vědomí viny a na straně druhé došlo k nárůstu počtu lidí s pocity viny. A právě proto musíme rozlišovat mezi skutečnou vinou a pocitem viny. Mnohé pocity viny totiž neukazují na skutečnou vinu, ale jsou víceméně výrazem chybějící sebedůvěry a chybějící schopnosti rozlišovat, co je skutečná vina. Mnozí lidé se cítí vinni jen proto, že je obviňuje jejich vlastní nadjá, jejich superego. Vnitřně se natolik ztotožnili s příkazy a hodnotami svých rodičů a vychovatelů, že se od nich mohou osvobodit jen za cenu pocitu viny. Jedna mladá žena, která byla jako dítě svou matkou stále poháněna k práci, se cítí vina, když si někdy dopřeje odpočinek. Jiní se obviňují, protože nejsou schopni splnit očekávání druhých: partnera v manželství, kolegy v práci. Je potřeba odlišovat pocity viny od viny skutečné.
Jak říká i trapistský mnich Thomas Keating: každá lítost nad vlastním hříchem, která v nás trvá více než pár okamžiků, je vlastně neuróza. A proto, když se vyznáváme ze svého hříchu, první věc, kterou je potřeba udělat, je zapomenout na vyznávaný hřích. Nedovolme, aby nás ďábel znepokojoval hříchy z minulosti. Často hřešíme, Bůh nám odpustí, ale potom si nedokážeme odpustit my sami. A ďábel se nás snaží znepokojit a vyvolat v nás strach ze zatracení, právě kvůli hříchům z minulosti. Musíme zapomenout na hřích, ale těžko se nám zapomíná na ránu, která po hříchu zůstává, a proto je svátost smíření uváděna jako proces uzdravení.
Když upřímně vyznáváme naše hříchy, tak je vlastně vkládáme do Pánových rukou a On je připraven nás uzdravit, tomu říkáme odpuštění. My sami často nejsme dostatečně vnitřně silní, abychom se sami uzdravili a vyhnuli se hříchu. Vynakládáme na to obrovskou energii, a přesto neuspějeme. Musíme se proto naučit dát Bohu možnost uzdravit nás takovým způsobem, jakým chce on.
Zdá se to být jednoduché, ale je to velmi těžké. Vystavujeme se totiž riziku, že Bůh s námi udělá něco, co se nám nebude líbit. To je ale jediný způsob, jak můžeme být zcela uzdraveni. Podobně, jako když maminka musí dát hořký sirup svému dítěti, aby se uzdravilo z těžkého kašle. Nelíbí se mu to a brání se, a možná se i zlobí na svou maminku, ale nakonec bude díky tomu opět zdravé.
