Jan 3,14-21

Dnešní evangelium je úryvek ze setkání Ježíše s Nikodémem. Nikodém byl člen židovské rady, učitel zákona neboli rabín a farizej. Setkáváme se s ním ještě znovu, když společně s Josefem z Arimatie pohřbívá Ježíše. 

Nikodém přišel k Ježíšovi potom, kdy viděl, co Ježíš udělal v chrámě, když vyhnal obchodníky a směnárníky. Nikodéma toto symbolické gesto zaujalo a vyvolalo v něm touhu poznat blíže tohoto mladého rabiho. Není náhodou, že přichází v noci, protože právě noc s jejím klidem a tichem byla pro duchovní osoby časem k modlitbě a rozjímání, ke studiu Božího Písma - i Ježíš se často modlí v noci. Může to být inspirací i pro ty z nás, kdo touží po intenzivnějším duchovním životě, protože právě noc má v sobě zvláštní duchovní atmosféru. 

Nikodém je nám určitým způsobem sympatický, i když je to farizej. On totiž symbolicky zastupuje všechny hledající, všechny, kdo upřímně hledají Boha. A tak vidíme, že při setkání s Ježíšem neztrácí čas nějakými zbytečnými otázkami, jako to dělají někteří, kdo přijdou ke knězi a ptají se na různé podružnosti a zbytečnosti, aby se vyhnuli mluvení o svém nitru, o své víře, o tom, co je podstatné. Někdy to může být ze strachu vydat se na hlubinu. Nikodém jde přímo k jádru věci a Ježíšova odpověď na jeho otázky je vlastně takovým základním vysvětlením víry. Proto je dobré se nad ní hlouběji zamyslet. 

Ježíš vyslovuje ta známá slova - tak Bůh miloval svět, že udělal to všechno, co udělal… Když Ježíš mluví o Boží lásce, tak používá slovo agapan, které můžeme do češtiny doslova přeložit, jako lásku bezpodmínečnou. A charakteristikou této lásky je právě darování, darování svého vlastního Syna. Bůh miluje celý svět jako lidstvo se všemi jeho chybami a hříchy. Všechno, co Bůh dělá, dělá z lásky, z lásky, která si neklade podmínky. Neposílá svého Syna, aby soudil, ale aby učil lásce. Mluví ke světu, který je poznamenán sobectvím, kde se lidé chovají jako vlci, jedni se snaží ovládnout druhé. A do tohoto světa vlků přichází beránek se svou mírností a laskavostí.

Boží soud, který nám představuje evangelista Jan, nám osvětluje naši přítomnost, není nikdy odsouzením, ale vždycky požehnáním. Kdo miluje, je spasen - zachráněn, kdo nemiluje, už se sám odsoudil. V Ježíšově učení žít znamená milovat a milovat znamená vzdát se svého sobectví. A kdo se dokáže vzdát svého sobectví, osvobodit se od něj, ten pak začne vidět všude kolem sebe příležitosti ke konkrétním skutkům lásky - začne vidět lidi, kterým může svou láskou pomoci; začne vnímat situace, kam svou láskou může přinést uzdravení, či povzbuzení.   

Na posledním kněžském dni na biskupství v Budějovicích jsme měli jako téma Charitu, přesněji farní charity. My, když slyšíme slovo charita, tak si většinou představíme tu velkou profesionální organizaci. Ale charita v tom svém významu vycházejícímu z latinského slova caritas znamená křesťanskou lásku. Tedy něco, co by mělo být nedílnou součástí fungování každého křesťanského společenství, každé farnosti. A já jsem si při těch přednáškách, které jsme měli na biskupství, uvědomil, že my sice občas pomáháme jako farnost potřebným, ovšem je to spíše takové občasné, příležitostné, ale není to nedílná součást života našeho společenství. A proto bych vás všechny rád povzbudil, abychom v rámci postní duchovní obnovy obnovili i naše společné úsilí o pomoc slabým a potřebným. Proto svolávám farní setkání, které se bude věnovat právě tomuto tématu, tedy jak můžeme jako farnost systematicky a křesťansky pomáhat potřebným lidem v našem okolí. Ta velká Charita, profesionální organizace, je připravena nám v tom pomáhat a podpořit nás, ale způsob a podobu našeho farního pomáhání si musíme určit sami. Přijďte proto prosím na farní setkání, které se uskuteční tuto sobotu v 17 hodin na faře.