Jan 2,13-25
Dnešní evangelium nám vykresluje scénu, kterou Jan začíná slovy - byly blízko židovské velikonoce. Uvádí nás tak do Jeruzaléma plného poutníků z celého Izraele, protože každý Žid musel alespoň jednou za život oslavit velikonoční svátky v jeruzalémském chrámu, hlavním místě bohoslužby pro celý Izrael. Ústředním bodem této bohoslužby bylo obětování zvířat k tomu určených. Židovský historik Josef Flávius, současník Ježíše, uvádí, že v těch dnech se v chrámu obětovalo 18 až 20 tisíc beránků, nepočítaje další zvířata používaná k oběti, která si poutníci kupovali v chrámu, či jeho okolí. Dále se pak do chrámu přinášely peněžní dary, takzvané chrámové mince, za které se za poplatek vyměňovaly mince římské, které byly pro Židy nečisté, a proto nebylo možné s nimi platit v chrámu. Tyto skutečnosti nám dávají přibližnou představu, jaký ohromný peněžní obrat v těch dnech probíhal v jeruzalémském chrámu. Tito všichni obchodníci a směnárníci měli samozřejmě ke své činnosti licenci od velekněze, za kterou mu platili, takže to byl takový výnosný obchod pro všechny strany.
A do této atmosféry přichází Ježíš. Evangelista Jan tuto scénu umisťuje na začátek Ježíšova působení, protože obsahuje určitým způsobem Ježíšův duchovní program. Ukazuje lidem, že určitý vztah k Bohu končí, že on, jako Syn Boží, přináší lidem pozvánku k vybudování nového vztahu k Bohu. Vztahu, který není založen na směně, handlování, něco za něco, já Ti Bože něco dám - moje oběti, moje modlitbičky, můj půst, moje první pátky, moje novény, a Ty mi to musíš vrátit tím, že mi budeš plnit má přání…
Ježíš dává jasně najevo, že Bůh nás má rád takové, jací jsme, a jde jenom o to, jestli jsme my schopni jeho lásku cítit a prožívat ve svém každodenním životě.
Ježíš tím pozdvižením, které v chrámu způsobil, chtěl dát jasně najevo, že jeho cesta je zcela odlišná od těchto starých zvyklostí. Je zajímavé si uvědomit, že v této tradici bohoslužby založené na obětech, které je třeba si zaplatit, není místo pro chudé, kteří si to nemohou dovolit, není místo pro různého druhu nečisté, kteří mají zákaz vstupu do chrámu. A to jsou právě ti, které Ježíš přijímá s otevřenou náručí, všechny ty postižené, slepé, chromé, nemocné… A na druhou stranu vyhání z chrámu všechny ty, kdo sice mají dost peněz, aby uplatili Boha, ale nemají opravdovou víru. Proto Ježíš pronáší ta známá slova: Nedělejte z domu mého Otce tržnici! - myslet si, že si před Bohem můžeme zajistit nějaké zásluhy, to je trhovecké smýšlení, to je víra ve stylu tržnice… To je něco, co nemá vůbec žádné místo v domě Ježíšova Otce, který nás miluje zdarma, bezpodmínečně.
I v dnešní době máme mezi sebou takové “věřící“, kteří mají s Bohem obchodní vztah, kteří s ním handlují. Poznáme je podle jejich víry. Setkáváme se s lidmi, jejichž víra je chladná, a setkání s nimi studí, někdy se takoví lidé snaží maskovat svou chladnou víru nebezpečným zničujícím ohněm fanatismu, ale uvnitř jsou chladní až mraziví. V určitém typu prožívání víry opravdu nesídlí Bůh lásky, kterého zvěstoval Ježíš. Boha je třeba hledat na hlubině, ne v povrchním duchařství založeném na zvědavosti k různým zjevením, proroctvím a jiným paraduchovním věcem. Když se i v našich společenstvích s takovými lidmi setkáme, nenechme se odradit, ale naopak tuto zkušenost vezměme jako pozvánku k ještě hlubšímu a opravdovějšímu prožívání naší vlastní víry, ať už v kontemplaci, v mystické osobní modlitbě, v rozjímáním nad žalmy apod.
Zkusme v tento čas postu trpělivě očišťovat náš duchovní život od všech přízemních a povrchních nánosů, které nás svádějí k trhoveckému vztahu k Bohu, vztahu založenému na handlování. Kéž náš vztah k Bohu je vztah založený na radosti, vděčnosti a vědomí toho, jak moc nás Bůh miluje.
