Mk 1,12-15
Jako každý rok, i letos začíná postní doba rozjímáním nad událostí z Ježíšova života, kdy byl na poušti pokoušen ďáblem. Abychom si uvědomili časový rámec, v němž se odehrávají tyto události - tak je to vlastně záhy po křtu Ježíše v Jodránu, kdy hlas z nebe ohlašuje, že Ježíš je zaslíbený Boží Syn, v němž má Bůh zalíbení.
Ten dnešní úryvek z Markova evangelia končí Ježíšovými slovy: Obraťte se a věřte evangeliu! - Je to vlastně takové heslo pro celou postní dobu.
Dobu, která je nám dána jako jedinečná příležitost k obnovení našeho nitra, našeho srdce, našeho života. A to můžeme učinit skrze tři prastaré křesťanské postní praktiky - modlitbu, půst a almužnu.
Modlitba jako cesta k bytí s Otcem a k přeorganizování našeho života podle Boží vůle. Tedy modlitba, která nás s Otcem spojuje a která skýtá možnost vše důležité v našem životě s ním probrat, přezkoumat před jeho tváří. A v neposlední řadě modlitba jako projev lásky k bližnímu, tedy modlitba za vlastní i cizí, za známé i neznámé lidi, kterým tato duchovní služba může prospět.
Půst zdaleka není jen odepřením si jídla. Půst jako zřeknutí se čehokoliv, co je v mém životě postradatelné, zbytečné nebo překážející. A půst jako zřeknutí se toho, co je pro mne postradatelné a co může obohatit potřebného bližního. A to jsme u třetího bodu - u almužny. Je to dnes pro většinu lidí cizí slovo. Ale i dnes je nerovnost mezi lidmi. Je to jak nerovnost ekonomická, tak nerovnost co do pocitu štěstí, užitečnosti, lidských kontaktů. Dávat sebe, svůj čas, zájem, trpělivost těm, kteří to potřebují, počínaje od vlastních dětí, manželů, rodičů, až po lidi osamělé, nešťastné, trpící, to je také almužna.
Proto almužnu, modlitbu a půst nelze redukovat jen na vnější praktiky, ale jsou to cesty, které nás vedou zpět k srdci, k podstatě křesťanského života, jak to krásně vystihuje papež František, o jehož slova z Popeleční středy bych se s Vám nyní rád podělil. Umožňují nám objevit, že jsme popel milovaný Bohem, a činí nás schopnými rozestřít stejnou lásku na "popel" tolika každodenních situací, aby se v nich znovu zrodila naděje, důvěra a radost.
Postní doba nás pak ponořuje do lázně očisty a vyprázdnění: chce nám pomoci odstranit veškerý "make-up", vše, čím se odíváme, abychom vypadali přiměřeně, lépe, než jsme. Návrat k srdci znamená vrátit se ke svému pravému já a ukázat ho před Bohem takové, jaké je, nahé a odhalené. Znamená to podívat se do svého nitra a uvědomit si, kým skutečně jsme, sundat masky, které často nosíme, zpomalit tempo svého horečného života, přijmout život a pravdu o sobě samých. Život není divadlo a postní doba nás vyzývá, abychom sestoupili z jeviště přetvářky, abychom se vrátili k srdci, k pravdě o tom, kdo jsme. Návrat do srdce, návrat k pravdě.
Vraťme se, bratři a sestry. Vraťme se k Bohu celým svým srdcem. V těchto postních týdnech si udělejme prostor pro modlitbu tiché adorace, v níž zůstáváme naslouchat v Hospodinově přítomnosti jako Mojžíš, jako Eliáš, jako Maria, jako Ježíš. Uvědomili jsme si, že jsme ztratili smysl pro naslouchání Bohu. Nabídněme ucho svého srdce Tomu, který nám v tichu chce říci: "Já jsem tvůj Bůh: Bůh milosrdenství a soucitu, Bůh odpuštění a lásky, Bůh něhy a péče. [...] Nesuď sám sebe. Neodsuzuj se. Neodmítej se. Dovol mé lásce, aby se dotkla nejhlubších a nejskrytějších zákoutí tvého srdce a odhalila ti tvou vlastní krásu, krásu, kterou jsi ztratil ze zřetele, ale která se ti ve světle mého milosrdenství stane opět viditelnou." Věříme, že nás Bůh miluje, že mě Bůh miluje?
Sestry a bratři, nebojme se svléknout ze sebe světské obaly a vrátit se k srdci, vrátit se k tomu, co je podstatné. Vzpomeňme si na svatého Františka, který poté, co se svlékl do naha, objal Otce v nebi celým svým já. Poznejme, jací jsme: prach milovaný Bohem, povolaný k tomu, aby byl prachem v lásce k Bohu. A díky němu se z popela hříchu znovuzrodíme k novému životu v Ježíši Kristu a Duchu svatém.
