Mk 1,29-39
Minulou neděli jsme naslouchali vyprávění evangelisty Marka o začátku Ježíšova veřejného působení se svými prvními čtyřmi apoštoly. Jen co začal vyučovat, pustil se do něj posedlý muž, kterého nakonec osvobodil od zlého ducha. Po tomto zážitku v synagoze sledujeme Ježíše, jak jde k Petrovi domů, a evangelista Marek se nám snaží v tomto nejkratším vyprávění o uzdravení přiblížit další důležité body Ježíšova učení. Protože to je hlavní smysl těchto evangelijních vyprávění, ne kronikové zápisky co kde Ježíš dělal a kde byl, ale vstupování do hloubky Ježíšova poselství určeného každému z nás.
V Petrově domě dojde k tomu známému uzdravení jeho tchýně, nad kterým bych se dnes nechtěl nějak zvlášť pozastavovat. Ježíš pak pokračuje uzdravováním i dalších lidí a Marek to komentuje slovy: Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů.
To, nad čím bych se dnes rád hlouběji zamyslel, je způsob, jakým Ježíš zahajuje svůj den. Marek to popisuje takto: Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Ježíš zahajuje své dny modlitbou. A to modlitbou, která není oddrmolením jedné či druhé modlitbičky, jako to dělají někteří z nás. I když i to je lepší, než začínat den bez jakékoliv modlitby. Ježíš se modlí způsobem, který je velkou školou pro každého z nás. Modlí se tak, že se s Bohem dívá na den, který na něj čeká a naslouchá Bohu, jak by ho měl prožít. A přesně o to bychom se měli snažit i my, abychom posléze náš den prožili jako Ježíšovi učedníci a ne jako kdokoliv jiný, kdo se nechává unášet pocity a zlostí apod. Měl bych začít svůj den tím, že se podívám s Ježíšem na to, co mě čeká, s kým se mám setkat, co bude možná náročné apod. Pokud jsme Ježíšovými učedníky a známe evangelia, tak moc dobře víme, co by nám Ježíš řekl, a když Ježíši představujeme náš problém, slyšíme ve svém srdci, co nám na to Ježíš říká.
Marek pak ve svém vyprávění staví do kontrastu vůči Ježíši Petra, který se ráno nemodlí. A tak sledujeme Petra, který je hned po ránu naplněný starostmi a stresem, když vidí před svým domem všechny ty lidi, kteří čekají na Ježíše. A tak Petr přistupuje k Ježíši s výčitkou: Všichni tě hledají! Ale Ježíš na to nedbá. Ten Petrův postoj je takovou duchovní nemocí mnoha křesťanů, kteří by chtěli mít Ježíše k dispozici pro své projekty, pro své sny, své potřeby. Když něco potřebujeme, modlíme se k Ježíši a On nám musí odpovědět. Takhle to ale nefunguje. Nemůžeme nutit Ježíše, aby dělal to, co my si přejeme. Ježíš nás svým příkladem a svým slovem vede k tomu, jak my máme žít jako jeho učedníci, jako děti Boží. Petrovo smýšlení je velice lidské, rád by využil tohoto prvotního úspěchu u lidí, užil si prestiž, která skrze Ježíše padá i na něj, vždyť i jeho spolu s Ježíšem obdivují spoluobčané v Kafarnaum, kteří se shromáždili kolem jeho domu.
Ježíš se naopak snaží své učedníky vést do hloubky, nezastavovat se u vděčnosti druhých, u jejich úcty, u osobního úspěchu nebo prospěchu. To není to, oč by se Ježíš snažil a k čemu by vedl své učedníky. Smyslem Ježíšova poslání je učit, tedy kázat, radostnou zvěst, proto říká: Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel.
A tak i my nezůstávejme ve své víře povrchní, zaměření jen na vnější stránky prožívání naší víry, ale zajeďme na hlubinu, vydejme se s Ježíšem na dobrodružnou duchovní cestu a zkusme to třeba tak, že začneme každý náš den tak, jak ho začínal Ježíš.
