V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila.
Chceme-li uvidět světlo, které z Ježíšovy osobnosti jde, musíme se stát chudými. Jen ten, kdo je chudý, je schopen vnímat ono světlo. Ale co je to být chudým? Jenom když budeme chudí – a to nemá nic společného s materiálním bohatstvím, kolik máme peněz –, jenom když budeme chudí, to znamená, když budeme před Bohem maličcí, když budeme před ním sami sebou, když budeme potřební jeho milování, když si nebudeme na nic hrát, když ho doopravdy budeme potřebovat a toužit po něm, jenom tehdy spatříme světlo, které vychází z jeho osoby. On totiž přinesl své evangelium - radostnou zprávu - chudým, nikoli bohatým - těm, kteří jsou přeplněni sami sebou, svým egem.
Když otevřeme svá srdce Božímu poselství mohly by nám svátky Zvěstování a Božího narození připomenout pár důležitých věcí. Předně to, že Bůh nevstupuje do světa jako Superstar a že ty největší zázraky se dějí v skrytu, tiše a nenápadně. Za druhé, že i mezi námi žijí tiší a nenápadní lidé, často osamělí a opuštění, kteří čekají na nějakou naději, ale říkat si o ni netroufají. Ten nejlepší způsob, jak jim připomenout a dosvědčit Boží naději v Kristu, je dát jim kus svého Času. Ten pro ně může být cennější než všechny dárky. Dárky dáváme dětem, především proto, že jim chceme udělat radost. Možná si sami také připomínáme, že jsme děti přijali jako Boží dar - i když se z nich pak třeba vyklubou pěkné dárečky. Děti tím ale chceme také připravit na to, aby jednou v dospělosti pochopily, že žijí z darů Božích. Když se docela malým dětem říká, že dárky nosí Ježíšek, kus pravdy v tom je. Ovšem než dospějí, musí se také dozvědět, jak je to doopravdy: že jim je dává docela přirozenou cestou, tak jako nám všem dal život, totiž prostřednictvím rodičů. Aby si nemyslely, že křesťanství jsou pohádky pro malé děti, ale pochopily, že takhle nenápadně jedná Bůh mezi lidmi.
Letos slavíme 800 let od prvního betlému, který uspořádal svatý František z Assisi v Grecciu a tak položil základ vánoční tradici, která se od té doby rozšířila do celého světa. Svatý otec František přirovnal betlém ke studni, z níž můžeme čerpat Boží blízkost, která je zdrojem naděje a radosti. Betlém je podle něj jako živé domácí evangelium, kam můžeme přinášet Ježíšovi svá očekávání a starosti. Stejně tak jako to dělali betlémští pastýři a lidé z Greccia. Když budeme stát před jesličkami, svěřme Ježíši vše, co je pro nás důležité, a zažijeme velkou radost. Pokloňme se Ježíškovi v jesličkách a nechme se vtáhnout do tohoto vánočního příběhu.
Protože je to tak, jak to velmi trefně vyjádřil svými slovy německý mystik Angelus Silesius: „Kdyby se Ježíš tisíckrát narodil v Betlémě, ale nikdy se nenarodil v tvém srdci, tak ti to nic neprospěje.“
