K Vánocům patří neodmyslitelně betlém, tato nádherná tradice. A letos je to přesně 800 let, kdy svatý František z Assisi poprvé uspořádal živý betlém, 25. prosince 1223 v italském Grecciu, a od té doby se tato tradice rozšířila do celého světa. Svatý František se ovšem nesnažil vytvořit krásné umělecké dílo, ale chtěl prostřednictvím betléma vyvolat úžas nad nesmírnou láskou a pokorou Boha, který se ponížil a stal se prostým člověkem. V té dojemné scéně září evangelijní jednoduchost, chválí se chudoba, doporučuje se pokora. Greccio se stalo novým Betlémem.
Svatý František to uspořádal tak, že pozval lidi na půlnoční mši svatou ovšem ne do kostela, jako obvykle, ale do prostředí, kde se Ježíš narodil, tedy do stáje. Středem slavnosti byly jesličky - koryto na krmení pro zvířata, s volkem a oslíkem jako jedinými komparzisty. Žádní jiní figuranti tam nebyli, nikdo kdo by “hrál” Josefa a Marii. Ano, byli tam pastýři, ale to byli opravdoví pastýři, kteří v té oblasti žili a přišli na Františkovo pozvání. A pak tam byli ostatní lidé, kteří spolu s Františkem prožívali tuto betlémskou mši svatou.
Jesličky mají dvě hlavní charakteristiky: rozjímavost a radost. První charakteristika je v kontrastu s vánočním shonem a konzumem, který Vánoce příliš často poznamenává. Betlém vznikl proto, aby nás přivedl zpět k tomu, na čem skutečně záleží: k Bohu, který přichází, aby přebýval mezi námi, aby sdílel naše životy. A podobné je to s radostí, kterou betlém inspiruje. Radost Vánoc nepochází z přepychových dárků nebo okázalých oslav, ale je to radost, která přetéká ze srdce, jež hmatatelně zakusilo Ježíšovu blízkost, něhu Boha, který nás nenechává samotné, ale stojí s těmi, kdo jsou sami.
Když se nám podaří na chvíli zapomenout na všechny ty naše starosti, na politiku a všechno to, čím se někdy až příliš necháváme zaplavovat, a zahledíme se na scenérii betléma, na ten silný obraz něžné Boží lásky a křehké lidské přirozenosti, můžeme tam pro sebe objevit pravou podstatu těchto nejkrásnějších svátků celého roku. Tu podstatu, která je někdy v našem světě neviditelná pod nánosem všeho toho konzumního balastu.
To, co tam totiž uvidíme, je malé děťátko položené do jeslí, které svým životem změnilo běh celého lidstva. Uvidíme tam bezbranné děťátko, které stejně jako každé jiné dítě na této zemi potřebuje naše polibky a pohlazení, jinak začne plakat. To je náš Bůh! Bůh, který přišel mezi nás lidi, aby sdílel slabost našeho lidství, který chce být milován, a který nás chce učit lásce, protože pouze tehdy, když vstoupíme do této jeho dynamiky lásky, budeme moct být šťastní.
Při vzpomínce na tu hroznou čtvrteční tragédii by mohla někoho napadnout otázka: Kde v tom všem je ksakru Bůh? Myslím, že Bůh je právě v tom utrpení se všemi, které zasáhlo. Myslím, že Bůh je také zdrcený a truchlí nad ztrátou nevinných životů dobrých lidí. Myslím, že i On nyní pláče spolu s námi, jako když plakal nad smrtí svého přítele Lazara. Bůh se nevyčleňuje z naší bolesti. Je naším společníkem v ní, drží nás v náručí, nese s námi náš smutek a bolest.
Ježíš přišel ukázat cestu, ztotožnit se s našimi bolestmi a do všech našich zranění a hledání přinést útěchu a světlo. To je poselství, jež září z betléma!
A tak když se v těchto dnech přicházíme poklonit Ježíškovi v betlémě, můžeme mu při té příležitosti povědět i o bolesti, která naplňuje naše srdce, můžeme před ním vyslovit otázky, jichž jsou naše srdce plná a třeba se právě tímto způsobem otevřít hlubšímu pohledu víry a naděje, kterou nám svým životem Ježíš přinesl.
