Mt 21,28-32

Je zajímavé slyšet Ježíšovo podobenství v běžných okolnostech našeho všedního života a srovnávat, nakolik se stáváme také my lidmi, kteří něco jiného říkají a jinak jednají. Avšak jiný význam nabývá stejná pasáž v kontextu vyhrocené situace těsně před velikonočními svátky a zatčením Ježíše velekněžími. Zde už není čas na úvahy a výzvy. Jsou to poslední chvíle Kristova života a poslední možnosti pro velekněží, aby porozuměli. Ale i my se můžeme ptát, nakolik je naše křesťanství odpovědí na Ježíšova slova a nakolik jen formalizovaným rituálem, nad kterým ani moc nepřemýšlíme. Ježíš nevyčítá nikomu, kdo hledá pravdu, víru, nasměrování života, i když při tom bloudí, i když chybuje. Vždyť předchozí místa evangelia svědčí o jeho snaze otevřít oči těm, kteří touží vidět. Řeč je o neochotě něco měnit. Právě obsah slova „chci“ je nejdůležitějším výrazem dnešního evangelia. Skutečné „chci“ znamená jednat.

Ježíš si nerozděluje lidi na dokonalé a méně dokonalé. Nesoudí lidi jako to děláváme my: “Ten je dobrý a takovým tedy v mých očích zůstane, ten dobrý není a tak má už natrvalo smůlu!” Ježíše zajímá víc to, co se s člověkem děje, než to, jaký právě je! Zajímá ho, jestli je člověk schopen a ochoten se obrátit! Tedy i po době, kdy říkal a dělal “ne”! změnit postoj a říci a udělat “ano”. A co je velmi důležité - Ježíš počítá s možností takového obrácení. Počítá s tím, že se člověk může takto změnit. Řečeno naším jazykem - Ježíš zřejmě projevuje vůči nám větší optimismus, než jaký jsme ochotni uplatnit jak vůči bližním, tak vůči sobě samým. Tento optimismus ale není laciná víra, že ”všichni jsou konec konců dobří”, že všechno (samo od sebe) nakonec dobře dopadne, že člověk snad ani nemůže být zlý, že nemůže být na cestě k záhubě! Naopak. Tento pohled na člověka, počítající s obrácením, bere velmi vážně jak možnost člověka říct Bohu “ne”, se všemi důsledky, které z toho plynou, tak taky možnost člověka změnit prvotní “ne” v “ano” - opět se všemi důsledky, které z toho plynou. Ježíš skutečně nedělí svět s konečnou platností na ty, kteří jsou dobří a na ty, kteří jsou zlí. Toto rozdělení se koná až v okamžiku smrti, nebo až při Ježíšově druhém příchodu. Ježíš spíš dělí lidi na ty, kteří si sami o sobě myslí nepravdu, kteří se obelhávají a na ty, kteří o sobě pravdivě smýšlejí a vyvodí z toho důsledky. Ten totiž, kdo si myslí, že je bez viny, že je přímo kandidátem na Boží vyznamenání, že nepotřebuje obrácení, se mýlí zcela zásadně. A pokud by v tomto omylu zůstal, má velmi špatné naděje. Ale ten, kdo pozná, že se zmýlil, že jeho životní výsledek je opravdu zatím bídný a vyvodí z toho patřičný závěr, ten se obrací. Ten mění svá “ne” v “ano” a  tomu se otevírají dveře.

Křesťanská naděje tedy nespočívá jen v tom, že věříme, že nás Bůh natrvalo neodepíše. Spočívá ve zcela konkrétní naději v to, že se člověk může obrátit a že Bůh toto obrácení přijme. A proto nemůžeme definitivně “zařadit” mezi beznadějné případy nikoho, dokud žije a dokud tedy má šanci obrátit se. A nemůžeme samozřejmě definitivně “zařadit” nikoho mezi zatracené ani po smrti, protože jak říká Písmo: “Člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce.” A proto jen On je definitivním soudcem.