Křesťanství jistě není jenom morálka. Měl by to být život z víry, naděje a lásky, vůči Bohu i vůči bližním. Jenže právě proto, že má být životem v lásce, klade na naše jednání určité nároky. Podobně je tomu s každým skutečným náboženstvím a židé nebo muslimové se také snaží řídit Desaterem nebo něčím podobným. Ostatně aspoň jistou část Desatera - nezabíjet, nekrást, nelhat - vyžaduje i laická, občanská morálka a vraždy, krádeže nebo podvody trestají dokonce i soudy. Existuje tedy vůbec něco jako křesťanská morálka? Je tu vůbec něco, čím by se křesťan ve svém jednání měl lišit od těch ostatních?
Zdá se mi, že ano - a o tom je právě dnešní evangelium. Laická morálka člověku říká, co má a co nemá dělat - a dost. Pokud se tím neřídí, je to jeho vina, jeho problém. Jak říkají velekněží Jidášovi, když chtěl nějak odčinit, co spáchal: „Co je nám po tom? To je tvoje věc!” (Mt 23,4) Pán Ježíš se ovšem na lidské jednání dívá jaksi praktičtěji a počítá s tím, že člověk přikázání možná poruší, že provede nějakou ničemnost. Jistě si vzpomenete, jak v páté kapitole Matoušova evangelia Kristus vykládá přikázání Nezabiješ tak široce a tak přísně, že je člověk těžko může dodržet. Už kdo se hněvá na svého bratra, skoro jako kdyby ho zabil. Všichni asi víme, jak je tohle zpřísnění Desatera důležité: to, čím si navzájem své životy otravujeme a ničíme, nejsou vraždy, ale neupřímnost, malé i větší lži, sobectví nebo závist. Ale kdyby zůstalo jen při tom zpřísnění, bylo by naše postavení úplně beznadějné. Snad jenom poustevník někde v lesích by mohl doufat, že žádné přikázání neporuší - a kdo ví, třeba i on odešel na poušť proto, že se s někým pohádal. Tohle všechno Kristus dobře věděl, a protože nás má rád, nenechal nás ani v téhle věci na holičkách. Přikázání jsou nesmírně důležitá věc, ale pro dobrý lidský život nestačí. Kde se lidé mají opravdu rádi, vědí také, že si musí odpouštět. Jenže jakmile by se z odpuštění udělalo pravidlo, hrozí jiné nebezpečí: že člověk přestane přikázání brát vážně. To je to, co nám katolíkům lidé často vyčítají. Vy to máte snadné: něco provedete a pak se z toho jdete vyzpovídat. Avšak i na to Kristus myslí a odpuštění podmiňuje tím, že člověk sám také odpouští. Jen ten, kdo odpouští, může v odpuštění doufat - „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.” Odpuštění je obtížný krok, protože se při něm člověk vzdává určitého nároku, třeba jen satisfakce. On mi něco provedl - a já se teď mám tvářit, jako kdyby se nic nestalo. Proto Pán Ježíš tu věc jaksi obrací naruby: viník by samozřejmě měl svoji vinu uznat, litovat jí a o odpuštění požádat. To už je jakási satisfakce, ale teď jsem na tahu já. Měl bych si připomenout, jak jsem já sám „zadlužený“ před Bohem - a odpustit ne sedmkrát, ale jak jsme slyšeli, sedmasedmdesátkrát, což v té biblické řeči čísel znamená pokaždé, když o to někdo požádá.
A pak může zažít ještě jeden zázrak: zjistí totiž, že tím o nic nepřišel. Naopak si vyčistil duši, zbavil se něčeho, co ho trápilo, hryzalo, otravovalo. Objevil to velké tajemství, o kterém Kristus mluví v podobenstvích, třeba o ztracené ovci, že pokud někomu upřímně odpustíme, může být náš vztah dokonce lepší, než byl ještě předtím, než jsme si něco provedli.
