Evangelium minulé nedělo skončilo tím, že Ježíš důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. Mělo to prostý důvod spočívající v tom, že Ježíš si byl vědom toho, jaké představy o Mesiáši měli nejenom lidé, ale i jeho učedníci. Oni vnímali Mesiáše jako někoho, koho pošle Bůh, aby vysvobodil Izraele z římské okupace. A Ježíš byl poslaný Bohem, aby vysvobodil a zachránil nejen Izraele, ale celé lidstvo, ne ovšem z nějaké politické situace, ale od nadvlády zla a smrti. Ježíš byl Mesiáš - Zachránce, který byl Bohem poslán, ne aby pouze změnil nějaký politický systém, ale aby svou smrtí na kříži a svým vzkříšením otevřel lidem bránu do věčného života a aby lidem svědčil o Boží bezpodmínečné lásce a milosrdenství. To bylo něco, co nějaké lidské představy a přání nemohly postihnout. Ty lidské představy o Mesiáši byly velmi “lidské”, přízemní a povrchní, ostatně tak jako často bývají i naše vlastní představy o Bohu nebo o tom, jak by se Bůh k nám měl chovat nebo vztahovat.
Proto byl Ježíš opatrný, protože věděl, že se tyto lidské představy a očekávání o Mesiáši dostanou do konfliktu s jeho skutečným posláním. Pro nikoho totiž není snadné přijmout skutečnost, že se něco odehrává jinak, než jak si člověk představoval, že třeba budoucnost není stejná jako minulost, že to, co bylo se mění, že se lidé mění, skutečnosti, okolnosti… A přitom je to prostá zákonitost - život je změna, kde není změna, není život.
A proto Ježíš nechce, aby o něm apoštolové mluvili před ostatními lidmi jako o Mesiáši, a zároveň začíná svým učedníkům opatrně naznačovat, co ho doopravdy očekává. A z Petrovy reakce vnímáme první záblesk konfliktu mezi představou a skutečností. Nejenom pro Petra, ale i pro ostatní apoštoly, bude velice těžké a náročné přijmout skutečnost, že Ježíš je “jiný” Mesiáš, než jak si oni sami představovali a přáli.
A my vidíme ze svědectví evangelií, že tento vnitřní konflikt se v nich odehrával vlastně až do setkání s Ježíšem vzkříšeným. Proto se při Ježíšově zatčení rozprchnou a porůznu ukrývají, Petr ho dokonce zapře, a pod křížem na Golgotě to je jediný Jan ze všech apoštolů, který zůstal Ježíši věrný s několika nebojácnými ženami. A možná je to také právě tento vnitřní konflikt mezi představou a skutečností, tato neschopnost přijetí nové reality, které vedly Jidáše k osudové zradě svého Mistra. Nedokázal přijmout Ježíše, který nebude vládnout na jeruzalémském trůně jako král Izraele, a tak ho zradil. Neschopnost přijmout realitu může být někdy nebezpečná.
Myslím si, že právě toto téma vnitřního konfliktu, který se odehrával v nitrech apoštolů a důsledků, které to mělo na jejich chování a rozhodování, stojí za naši pozornost a hlubší rozjímání. Také proto, že i my sami občas prožíváme podobné konflikty v našich nitrech - něco si představujeme, očekáváme, ale ono se pak staně úplně něco jiného a nás to zcela vykolejí.
Ovšem vraťme se ještě k apoštolům. Na nich vidíme, že teprve až přijali Ježíše vzkříšeného, teprve až přijali novou skutečnost takovou, jaká je, pak dokázali něco tak nepředstavitelného, že totiž rozšířili Ježíšovo poselství do celého světa. Těchto pár prostých a jednoduchých mužů od galilejského jezera zažehlo svou odvahou něco, co se rozhořelo v celosvětové náboženství. Přijetí Boží vůle vede ke schopnosti překonat veškerá lidská očekávání.
A to stejné si na sebe může vztáhnout každý z nás: teprve až dokážeme přijmout Boží vůli, pak budeme schopni vykonat věci, o kterých se nám nyní ani nesní…
