Události, kterou popisuje dnešní úryvek z evangelia, předcházela situace, kdy se Ježíš rozešel ve zlém s farizeji, kteří ho kritizovali za to, že se svými učedníky nedodržuje židovskou tradici. Ježíš nesnášel náboženské pokrytectví, které zaměňovalo Boží slovo a z něho vyvěrající praktikování lásky a spravedlnosti za vnějškové náboženské úkony, které si vymysleli lidé, a které zaměňovali za něco tradičního, něco Božího. Takové náboženské pokrytectví Ježíše úplně rozhořčovalo. Evangelista Matouš zaznamenal Ježíšovu odpověď těmto strážcům tradice a tradičního náboženského života, a je to velmi tvrdá odpověď, která dokonce uvedla do rozpaků i samotné učedníky, kteří pak po návratu domů Ježíše upozornili, že se farizejové urazili a cítili se dotčení. Ovšem Ježíš je hned přerušil: jsou slepí, kteří vedou slepé…
Ježíš se snaží dovést své učedníky k tomu, aby nepodlehli takovému způsobu myšlení, a proto se s nimi vydává do tyrského a sidónského kraje, kde vedle Židů žijí i jiné pohanské národy. Chce jim tam ukázat, v čem spočívá opravdová víra, ne její povrchní fanatická verze, kterou vidí u farizejů.
A tak se tam setkávají s kananejskou ženou, tedy ženou z jiného národa, než je ten vyvolený. Tato kananejská žena ho oslovuje jako syna Davidova, tedy Mesiáše, a s neochvějnou vírou prosí o vysvobození od zla pro svou dceru. A právě víra této ženy, která se výrazně liší od nevíry mnoha lidí v Izraeli, která se může lišit bohužel i od nevíry naší, je hlavním tématem tohoto příběhu.
Víra v Ježíše jako Spasitele, víra v Ježíše jako v toho, kdo člověka osvobodí od vnitřního zla. Na tuto víru Ježíš vždy reaguje kladně. A to nejen tehdy v Izraeli, ale i dnes. Položme si ale otázku, jestli se nás tento příběh opravdu týká.
Je omylem myslet si, že všechno zlo, které člověk dělá, se může prostě odnaučit. Je pošetilé myslet si, že když se sám budu snažit, mohu při trpělivé snaze odstranit ze sebe samého všechno zlo. To, že Bůh poslal Zachránce, je dostatečným zdůrazněním naší bezmocnosti! Ale člověk dnešní doby má kupodivu s přijetím vykoupení a tedy i s vírou v nezbytného Mesiáše nemalé problémy. Je zvyklý si kde co udělat sám. Má dojem, že jen tehdy, když si nenechá od nikoho nic darovat, bude svobodný. Domnívá se, že od zla, které je v něm, mu stejně nikdo nepomůže. Anebo toto zlo prostě popře. To všechno ovšem nejsou cesty k plnému životu. Ale pro život v plnosti nás přišel osvobodit právě Ježíš. A tak je tedy nutné vzít vážně výzvu kananejské ženy, která je výzvou k bezvýhradné víře v Mesiáše - osvoboditele. Není to jen nějaká výzva k víře v neuvěřitelné věcí, natož výzva k nějakému bláznovství. Osvobození od zla je něco, co velmi civilně a reálně patří do našeho života. Nedejme se mýlit zkušenostmi s naší vlastní bezmocností nebo s bezmocností druhých lidí. Naopak. Jestli máme zkušenost se svou vlastní bezmocností, jestli jsme dobře poznali, že sami svou posedlost, tedy vládu zla v našem nitru, odstranit nemůžeme, je to tím spíš výzva k přijetí Ježíše, k přijetí Mesiáše do našeho života. Podobně, jako byla vyslyšena bezmocná kananejská žena, podobně budeme vyslyšeni i my. Jen nezapomeňme, že kananejská žena nežádala od Ježíše Krista pro svou dceru jako dar nový dům nebo šikovného ženicha nebo nějakou jinou pošetilost, o které Boha často prosíme my, ale prosila o osvobození od vnitřního zla, které jí bránilo v důstojném životě člověka. Člověka, který, jak říká Písmo, je stvořen k obrazu Božímu.
