Celé Ježíšovo veřejné působení byl jeden velký pohyb, byla to vlastně cesta do Jeruzaléma, k vrcholu jeho života, kterým bylo dosvědčení celé jeho cesty smrtí na kříži. A ti, kteří se k Ježíšovi připojili, putovali samozřejmě s ním. Neputovali ovšem jenom po Palestině jako pocestní, jako turisté, ale putovali svou vlastní cestou víry. Mezi prvním setkáním učedníků s Ježíšem a mezi jejich mučednickou smrtí leží obrovská cesta hledání, pochyb, poznávání, tedy cesta s Ježíšem ve víře.
Podobá se naše životní cesta cestě Ježíšových učedníků? Navenek spíš ne, jako cesta víry ale určitě ano. Stát se křesťanem není totéž jako naučit se malou či velkou násobilku, a potom ji až do smrti používat. Stát se křesťanem znamená spojit svůj život s živým Bohem, přijmout Ježíšovu cestu jako nejlepší cestu v životě a nedávat na ní více důvěry nikomu jinému, než Ježíšovi samotnému. To může být ovšem velmi obtížné, podobně jako to bylo obtížné pro učedníky. Nebyli zaskočení jen Ježíšovou cestou na Golgotu a smrtí na kříži, byli zaskočení také jeho neúspěchy u posluchačů, odporem představitelů Izraele, zdánlivou bezmocností Ježíše proti těm, kdo ho neměli rádi a škodili mu. Na téhle obtížné cestě samozřejmě zažili také velká povzbuzení. O jednom z nich mluví dnešní evangelium.
Ježíš vystupuje na horu, ne proto, aby byl proměněn, ale proto, aby se modlil v ústraní. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. Modlitba ho proměnila do té míry, že to poznali i učedníci, kteří tam byli s ním.
Jak přemýšlím o tajemství Proměnění na hoře, chtěl bych nás všechny povzbudit, abychom neodmítali Ježíšovo pozvání k výstupu na vrcholek, k důvěrnému společenství modlitby.
Dopřeje nám pohled na širší horizonty našeho života, zjeví nám budoucí slávu, rozdmýchá náš vnitřní oheň. Modlit se a modlit se s Písmem svatým v rukou znamená objevit, že Bůh má jinou rétoriku, mnohdy jiné úmysly, než jaké máme my. Kéž se k těmto momentům rádi vracíme, kéž se stanou posilou, až budeme ne na vrcholku, ale v hlubině, po krk v bahně, ve tmě a v psotě. Nezůstaneme však sami, neboť „i když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty“ (Žl 23,4).
Snad každý z nás mohl také někdy vystoupit na tu svou horu proměnění. Snad každý z nás zažil alespoň jednou jasně Boží blízkost, Boží nádheru - ať už to byl okamžik sebekratší, ať už to bylo za obyčejných nebo zvláštních životních okolností. Nemůžeme si vyčítat, že jsme v této situaci nesetrvali, že jsme se opět ocitli ve starých mlhách nejistot, pochyb, nebo únavy. Taková situace nemůže být v pozemských poměrech trvalá. Musíme ale tyto zážitky pečlivě opatrovat ve své paměti, stavět si z nich opěrné body naší víry. Nejsou to ovšem opěrné body jediné, základní oporou je pro nás Boží slovo. Je to slovo jisté, ověřené, životaschopné. Ježíš v zásadě nechtěl od lidí ve svém okolí nic jiného, než aby jeho slovo přijímali a stavěli na něm jistoty svého života. Toto slovo nás na naší cestě víry provází neustále. Jde jen o to, zda mu věnujeme pozornost a důvěru. Jde o to, zda mu dáme přednost před slovy druhých lidí, sdělovacích prostředků, nebo před slovy našeho vlastního strachu a nejistoty. Boží slovo živí naši víru a má být průvodcem na naší celé životní cestě. Je třeba se poctivě zeptat, kolik času - zda vůbec nějaký - mu věnujeme. A nakolik na něm stavíme svůj život.
