Když evangelisté popisují nějakou událost z Ježíšova života, tak jim nejde tolik o nějaké reportážní zprostředkování této události, ale hlavně se snaží ukázat na významovou hloubku této události. A tím nás zvou, abychom se spolu s nimi ponořili do této hloubky a hledali tam poklady duchovního poselství. Takže když Matouš píše o lodi, tak to pro něj není jenom jakési plavidlo, ale hlavně ji zmiňuje jako významný symbol jeho sdělení. Je mu symbolem církve na rozbouřené hladině tohoto světa, jak to později také znázorní starokřesťanská mozaika v atriu římské baziliky svatého Petra.
Jak ukazuje epizoda s Petrem, kterou Matouš do původního Markova vyprávění vkládá, to Ježíšovo „vzchopte se, já jsem to, nebojte se!” je málo, nestačí jen sedět a vědět, že je všechno v pořádku. Svět je mnohem složitější a Ježíš v něm už učedníky dávno čeká.
„Jestliže jsi to opravdu ty!” volá Petr ve snaze přebít svoje pochyby, zda to skutečně není přízrak, „přikaž mi jít k tobě po vodách!” A Ježíš říká doslova ,,Jdi!”, jako by chtěl Petra vyslat na širé moře světa, a Petr skutečně jistou vzdálenost kráčí po vodě k Ježíšovi dokud nedostane strach a znovu jej nepřepadnou pochyby, neboť uvidí vítr a ztratí Ježíše z očí. Se slovesem „pochybovat” (distazein) se setkáme ještě jednou, to když se na konci evangelia učedníci poprvé setkají se vzkříšeným Pánem, což evangelista Matouš komentuje slovy: „ale kteří přesto pochybovali” (Mt 28,17).
Je obtížné mít Petrovu odvahu, jeho nadšení a perspektivu, ve které neexistuje slovo „nemožné”. Je třeba vylézt z loďky, kde je všechno v pořádku a tak, jak má být, a vydat se jako on do nejistoty, do nebezpečí, do zdánlivé nesmyslnosti a nenormálnosti, vždyť kdo to kdy slyšel, chodit po vodě? Je to možné jen tehdy, jdeme-li skutečně za Ježíšem, máme-li ho stále na očích (žijeme své životy s vědomím jeho přítomnosti - skrze něho a s ním a v něm) a víme-li, že bez něj nemůžeme nic. Že je to jeho milosrdenství, co nás drží při životě a co vede naše srdce při pohledu na skutečnosti tohoto světa, na životy naše i životy druhých. A že je to jen naše velkorysost, která je na tyto skutečnosti schopna odpovědět. Ovšem ztratíme-li Ježíše z očí, můžeme se utopit, tedy dostat se do začarovaného kruhu hříchu.
Jistě je možné také zůstat sedět v loďce, nezadat si s nebezpečími na moři světa, nekompromitovat se a neušpinit se - a možná to ani není špatně, vždyť jediný Petr se vydal na vodu. Jenže co když časem zjistíme, že jsme v loďce zůstali sami?
Ježíš, místo aby hned nastoupil a přisedl si, volá Petra ven, jen on totiž mezi ustrašenými učedníky Ježíšovu výzvu chápe. Ježíš tím chce snad říct, že víra nemusí být jen falešnou jistotou, nýbrž energií, jež dává životu dynamiku a člověka nese tam, kde už Ježíš dávno stojí a čeká. Jsou zde ti, kdo Ježíše poznávají, i ti, kdo o něm pochybují. Je na dosah, je stejně blízko i daleko mně, jako byl blízko i daleko Petrovi.
Je jen na mě, jestli překonám svou pohodlnost, či svůj strach, a vydám se za Ježíšem, budu ho vnímat, důvěřovat mu a díky tomu dokáži i to, co bych si jinak ani nedovedl představit. Podobně jako Petr, kterého jistě nikdy nenapadlo, že by mohl kráčet po moři.
