Minulou neděli jsme slyšeli podobenství o rozsévači - a to dnešní, které je jen u svatého Matouše - na ně navazuje. Podobenství Pána Ježíše jsou úplně zvláštní a vlastně jedinečná hlavně tím, jak jsou stručná, prostá, a přitom bohatá obsahem. V několika větách vykreslí nějakou situaci, kterou si každý člověk umí představit, a většinou nechávají na něm, aby o ní přemýšlel sám.
Na rozdíl od Ježíšových posluchačů nikdo z nás asi nikdy nesel na poli, a pokud máme zahrádku, víme, že plevel se musí vytrhávat. Jenže dnešní podobenství není rada pro zahrádkáře. Je to životní moudrost evangelia pro každého z nás, nesmírně prostá a zároveň nečekaná a překvapivá. Nejde v ní samozřejmě o plevel a obilí, ale o lidi. Prastará lidská zkušenost říká, že proti plevelu se má i ve společnosti zakročit co nejdřív, jakmile se dá rozpoznat. Jenže právě to Pán Ježíš odmítá.
Jako křesťané věříme a víme, že konečnou spravedlnost nastolí teprve Bůh, a to až on sám uzná za vhodné. Neumíme si představit, jak to udělá - a podobenství se tu zase vyjadřuje jen obrazy nějakého „ohně” a naopak „stodoly”. Ale to je na Bohu, jak to udělá, to není naše starost. Nám se zde připomíná a ukládá něco jiného, co ostatně připravilo už evangelium minulé neděle: že semeno, které padne na dobrou půdu, stokrát vynahradí všechny ostatní ztráty. Člověk je přirozeně opatrný a ostražitý, a tak si dobře všímá hlavně toho, co se mu nelíbí, co by ho mohlo ohrozit, z čeho má strach. Každý z nás by uměl vyjmenovat desítky věcí, které se nám nelíbí, na které hubujeme a které tu nechceme mít. Před tím vším jistě nemůžeme zavírat oči, ale dnešní evangelium nás varuje před jiným nebezpečím, že bychom pro samou opatrnost a ostražitost, pro samý boj s plevelem ve společnosti i v sobě samých mohli zapomenout, k čemu jsme vůbec na světě. Nejsme tu přece proto, abychom vytrhávali plevel, nýbrž abychom pěstovali pšenici. Bůh, který podle Bible stvořil svět jako dobrý, nás do něj postavil, abychom ho obdělávali a střežili. Tento svět je podle evangelia pole, do něhož Kristus seje dobré semeno. Běda nám, kdybychom všechno své úsilí věnovali trhání plevele a zapomněli pěstovat pšenici. Ubránit se tomuto nebezpečí vůbec není snadné. Televize i internet nás denně zásobují černou kronikou, zprávami o zločinech a neštěstích, varují před různými nebezpečími a riziky. Asi to tak musí být, a přece běda člověku, který by kolem sebe viděl jen to špatné a zlé. Život ani svět totiž nemůže být lepší jenom tím, že se bude „vytrhávat” plevel, nýbrž právě tím, že se lidé budou lépe starat o tu pšenici, kterou do něho seje sám Bůh.
Hodně podobně je to i s lidskou duší. Každý zpovědník ví, jaká je nesnáz s lidmi, kteří se starají jen o své hříchy - skutečné i ty domnělé. Svých slabostí a hanebností se člověk jistě má zbavovat, jak jen dovede, ale to není to hlavní. Do každého z nás Bůh také nasel „čisté semeno”, jak říká dnešní evangelium, a právě o to se máme starat především. Jedinou náplní duchovního života nemá být boj s hříchy, ale tím hlavním, o co se máme snažit, je život naplněný ctnostmi, jako je např. těch 7 hlavních - pokora, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost.
Německý filosof Nietzsche nebyl křesťan, ale upozornil na něco podobného. V jednom aforismu říká, že když se člověk moc dlouho dívá do propasti, propast se také dívá do něho. Kdo se příliš věnuje jen samým plevelům a ničemnostem kolem sebe, tomu ty ničemnosti také „nalezou do hlavy”. Nešťastný člověk, který si jich do duše pustí tolik, že už nic jiného nevidí. Jen se trápí, zlobí a hubuje, a tím otravuje život i lidem okolo.
A tak nás dnešní evangelium posílá do světa s dobrou zprávou, která světu velice chybí a kterou mu nikdo jiný přinést nemůže. Se zprávou o tom, že Bůh stvořil svět jako dobrý a stále do něho seje semeno svého slova. Že přes všechny hrůzy, bolesti a ničemnosti, s nimiž se denně setkáváme, plevel nikdy nepřevládne, nemůže nakonec zadusit Boží pšenici - pokud se o ni ovšem nepřestaneme my sami starat, pokud ji nezapomeneme pěstovat.
