Dnešní evangelium před nás staví známý příběh Ježíšova uzdravení slepce od narození. Pojďme se tedy společně ponořit do této biblické události a hledat v ní poselství pro naše vlastní životy.
Je zajímavé, že slepec se nestal věřícím okamžitě, hned po zázraku prohlédnutí. Jeho cestu k poznání Krista bychom mohli totiž označit jako pouť, podobnou té, kterou zažíváme v tomto postním období my. Na tuto cestu hledání a nalezení pravé Kristovy tváře jsme byli uvedeni už minulou neděli evangeliem o setkání Ježíše se Samaritánkou. I slepec zažil podobnou cestu jako ona žena ze Samaří, avšak s určitými rozdíly. Nové setkání s Kristem ho přivede k hlubšímu poznání: je to Syn člověka, Mesiáš, Spasitel. Nakonec se před Kristem dokonce pokloní a vzdá mu poctu, která náleží jen Bohu. Tak dospěl k cíli svého putování.
I naše postní cesta má za cíl nové poznání Krista, které by mělo vyvrcholit o velikonoční vigilii obnoveným vyznáním víry. Bylo by příliš snadné odbýt toto vyznání pouhým odříkání trojího “ano” a trojího “věřím”. Za těmito slovy musí stát i vnitřní opravdový postoj naší oprášené víry. Ani tím se však nedovrší postní putování. Skutečným vrcholem je obnovené přijetí Krista do svého života, které je samozřejmě vnitřně neoddělitelné od opravdové víry. I v tom je nám příkladem onen uzdravený slepec: vyznal Krista, uvěřil mu a poklonil se. Klanění známe velmi důvěrně z liturgie a toto gesto je právě tehdy naplněné, když k tomu připojujeme nejen úctu, ale i podřízenost, plné přijetí. Dost dobře víme, že není tak těžké klanět se Kristu. Těžší je sklonit se mu s celým svým životem. Žít tak, že už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Mnohé věci nechceme, nebo nedokážeme pustit ze svých rukou, chceme mít všechno pod svou kontrolou, a proto nám přichází na pomoc tento vzácný čas, který by nás měl osvobodit k tomu, abychom dokázali odevzdat Kristu svůj život a v pravdě a v opravdovosti se mu poklonit. Postní doba nás má právě vysvobodit z pout otroctví starého člověka: modlitba, sebeodříkání a milosrdenství jsou tři osvědčené prostředky v tomto boji za vnitřní osvobození.
Křesťanská víra totiž neznamená nějaké věření v neuvěřitelné skutečnosti nebo věření, že všechno dobře dopadne. Křesťanská víra především znamená přijmout nový pohled na svět, na sebe samého a na Boha. Je to vlastně přijetí pohledu Ježíšova. Je to změna, ve které člověk sice zůstává na zemi, ale to, v čem se doposud pohyboval, vidí novýma očima. Je to podobné, jako když přijdete do neznámého místa za soumraku nebo za deště a druhý den v jasném ranním světle vidíte všechno jinak, nově, bez závoje tmy či deště. Nenechme se mýlit tím, že my se přijetím víry hned neměníme. Nový pohled na svět, který nám byl vírou dán, mění naše hodnocení skutečnosti - orientujeme se ve světě jinak. Máme možnost vidět, vnímat toho, koho máme následovat, tedy vnímat Ježíše jako zachránce, jako spasitele. Máme možnost najít orientaci a přestat bloudit ve svém vlastním životě. To ovšem neznamená, že se staneme hned dokonalými. Ale to znamená, že náš život získává mnohem větší hodnotu. A že máme mnohem větší šanci, že v životě definitivně nezabloudíme, ale naopak, že dojdeme k cíli.
I když jsme věřícími, i když léta či desetiletí v křesťanské víře žijeme, nebude asi zbytečné, abychom každý osobně poprosili o odstranění našich míst slepoty. Abychom se Ježíšem nechali uschopnit k správnému vidění světa a k cestě za ním. Je nebezpečné příliš sebejistě tvrdit, že my přece vidíme. Podobně chybovali farizeové. Je zcela bezpečné nechat se Ježíšem uzdravit ze slepoty, je zcela bezpečné přiblížit se k němu s plnou důvěrou. Bude-li Boží slovo opravdu svítilnou mým krokům, jak říká žalm, bude-li něčím, co mne bezpečně vede a budu-li schopen milovat druhé a stavět svou naději na Bohu, potom se mi zřejmě uzdravení ze slepoty dostalo. Potom také budu schopen vzdávat Bohu díky. A to je jak dobré a správné, tak i pro nás užitečné. Protože tam, kde je chvála Boží, tam není místo pro hřích. A kdo Boha upřímně chválí, ten v tu chvíli bezpochyby jedná a mluví zcela pravdivě, protože Bůh si nic jiného nezaslouží, než dík chválu a důvěru.
