Postní doba opakuje klíčové texty Písma a vede nás ke znovuoživení naší víry. Sestupme k těmto základům víry a ptejme se, na čem naše vlastní víra stojí.
Ježíš byl neustále v pohybu, putoval Izraelskou zemí. Jednou svým apoštolům promlouvá o utrpení, které ho čeká, po několika dnech vystupuje na vrcholek hory, kde zakusí blízkost svého nebeského Otce. Sestupuje však opět dolů, svádí boj proti ďáblu, uzdravuje, učí…
I náš život se podobá cestě. „Jednou jsi dole, jednou nahoře…“ zpívá jedna píseň. Zakoušíme okamžiky slávy a vzápětí procházíme zkouškami a trpkostí, ať už svým přičiněním nebo cizím. Procházíme rozmanitou krajinou, vrcholky kopců, strmá údolí, rozlehlé pláně, hluboké husté lesy. Také střídáme různé roční doby, aprílově proměnlivé počasí, takže je nám zima, nebo zase horko, unavení jindy odpočatí.
Na cestě našeho života se dá bloudit nebo putovat. Žalmy k tomu nabízí svůj komentář: „Bloudili pouští, cestou pustin, město sídla Božího však nenalezli“ (Žl 107,4). Nebo: „Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť“ (Žl 84,6). Nikdo z nás nemusí, ale každý může zvolit svůj cíl, průvodce, způsob či formu cestování životem. Kéž by pro nás byl cíl, průvodce i způsob jediný, Pán Ježíš Kristus.
V dnešním úryvku nabízí Ježíš samařské ženě živou vodu - vodu života. Pán Ježíš v rozhovoru ukazuje Samařance, že ani obyčejná voda není tak docela obyčejná: že voda a žízeň mohou být prostředek, jak mluvit o duchovním a náboženském životě, který ovšem není vidět. Člověku se může nejdřív ukázat jako žízeň, dnes bychom možná řekli jakási vyprahlost, suchopár. Ať se člověk sebevíc namáhá a stará, nejednou mu připadne, že je to všechno marné a k ničemu. Tuhle žízeň duše se snažíme hasit všelijakými příjemnostmi, novinkami a radostmi, úspěchy a výkony, které ji sice zaženou - ovšem jen na chvíli. Někteří ji dnes zahánějí neobyčejnými zážitky, jako třeba cestovatelé nebo horolezci, a mnoho mladých lidí hledá pomoc v drogách. Jenomže za nějaký čas si na to všechno člověk zvykne, a pokud své lidství úplně nepotlačí, bude zase žíznit. Právě k těm, kdo nejsou jenom zvědaví na něco nového, ale trpí opravdovou žízní, k těm se obrací Kristovo evangelium. Říká jim, že Bůh pro ně stvořil svět, že je vede svým slovem a že je tak miluje, že k nim poslal svého Syna. Že mu nezáleží na tom, zda jsou krásní, bohatí a úspěšní, ale jak plní jeho vůli, jak se podílejí na jeho stvořitelském a vykupitelském záměru. Jak se milují mezi sebou a jak z jeho darů budují království Boží mezi námi. Tak ho mají uctívat v duchu a v pravdě, a nemusí to dělat jen v Jeruzalémě a na této hoře blízko města Sichem, ale úplně všude, kamkoli je život zanese. A pokud se na něho spolehnou, nemusí už nikdy trpět žízní. I kdyby se jim nic nedařilo, měli velké starosti, trápení a bolesti, jejich život má smysl, má naději, kterou jim nevezme ani smrt. To je ta voda, kterou Kristus nabízí Samařance. Prosme ho dnes o ni také pro sebe.
