Milé sestry a bratři, rád bych se dnes vrátil k tomu modlitebnímu obrázku Ukřižovaného, o kterém jsem začal mluvit minulou neděli. Jak jsem říkal, byl bych rád, kdyby se pro Vás stal takovým průvodcem letošní postní dobou, abyste nad ním rozjímali, abyste se ho modlili.
Minulou neděli jsem mluvil o tom, že postní období je také příležitostí k duchovnímu růstu, k prohloubení naší víry, aby nezakrněla, aby neustrnula na úrovni víry malých dětí, ale abychom prohlubovali naše poznání Boha, protože my všichni jsme povolání k hlubší víře, která vede k větší lásce ke Kristu a k bližním. Je opravdu smutné, když někdo chodí celý život do kostela a jeho víra není ani zralá, ani dospělá, ale má z víry udělanou jen jakousi berličku, která mu pomáhá zvládnout tíži života, nic víc.
Jedním ze znaků nezralé víry je neustálá snaha si “polidšťovat” Boha, dávat mu například naše lidské vlastnosti - jak se zlobí, jak je naštvaný, jak ho musíme chlácholit a udobřovat apod. My ale nemáme stahovat Boha dolů na svou úroveň, ale máme se naopak snažit pozvedat sami sebe na úroveň Boží. Trefně to vyjadřuje východní církev - pravoslaví, kde se nemluví tak, jako u nás, o vtělení a spáse, ale oni mluví o zbožštění (theosis), Ježíš přišel, aby nás zbožštil. Tato teologie vychází z 2. listu Petrova 1:4, kde autor říká: Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti! To je zásadní dobrá zpráva křesťanství, v tom spočívá jeho jedinečné transformativní poselství. A je jen na nás, jestli se necháme tímto směrem proměňovat, anebo naopak budeme proměňovat Boha k naší vlastní podobě a potřebě. Někteří duchovní autoři mluví o tom, že člověk podléhá pokušení ochočit si Boha.
A přesně s tím souvisí i dnešní úryvek z evangelia, kde si Ježíš s sebou bere některé apoštoly, aby se stali svědky jeho proměnění na hoře. Vlastně jim dává zakusit a zažít tuto skutečnost zbožštění, aby pozdvihl a povzbudil jejich víru, která bude ještě těžce zkoušena.
Jak jsem o tom mluvil minulou neděli, Ježíšova oběť je výrazem jeho sebedarování, jeho touhy po nás, kterou vyjadřuje znázornění na obrázku: Ježíš nás touží obejmout ve své lásce. Zástupná oběť Kristova nespočívá v krvi a mučení, ale v tom, že nás Kristus pozvedá v naší důstojnosti, abychom mohli vstoupit do Nejsvětější Trojice. Ježíš nikdy nepoužil slovo oběť, když mluvil o svém poslání, i když jeho životní postoj byl obětí, tedy darem lásky. On toto slovo řekl dvakrát, a pokaždé jako kritiku obřadu obětování v jeruzalémském chrámě. V našich lidských představách a předsudcích je oběť nepředstavitelná bez utrpení, bez bolesti, či krve. Ovšem Ježíš nás učí, že pravou podstatou oběti je sebedarování, tedy láska, která nezná hranic. Oběť je dar lásky, takže kdo dává lásku, ten je ve stavu oběti, a nepotřebuje k tomu ani krev, ani utrpení. To, co potřebuje, je vědomí, jak moc po nás Ježíš touží, jak velmi touží nás přijímat do sebe, zbožšťovat nás. Víra ve svém základním jádru spočívá v tom, že přijímáme, že jsme přijímáni! Přijetí této pravdy víry nám dává tak hluboké ukotvení v Bohu, že pak dokážeme milovat láskou ne lidskou, ale božskou, jak nás tomu učí Ježíš.
A to je přesně to, co vyjadřuje ta krátká modlitba na rubu obrázku.
Kdo tímto způsobem dokáže proměnit svou víru, ten pak může vyznat slovy druhé kapitoly Galaťanům: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.
