Když prožíváme naše mezilidské vztahy, je pro nás přirozené naplňovat je určitým očekáváním. Když někomu pomohu, tak očekávám něco nazpátek, nemusí mi třeba hned taky pomáhat, ale očekávám alespoň poděkování. Když do nějakého vztahu investuji, ať už je to můj čas nebo peníze nebo lásku, očekávám určitou návratnost této investice. Je to způsob myšlení a chování, ve kterém jsme byli vychováni a který nám přijde normální. Je to naše lidská logika, kterou máme hluboce zakořeněnou v našem osobním naprogramování.
Není proto divu, že tuto logiku většinou uplatňujeme i na náš vztahu k Bohu. Já pro Boha něco udělám - modlitbu nebo nějaký sebezápor, a On mi splní mé přání.
Ale Ježíš se celým svým působením snaží tuto logiku změnit, místo člověčí logiky a spravedlnosti, učí logice a spravedlnosti Božího království. Boží království totiž není žádným bájným místem, které by na nás někde čekalo, ale je to životní styl Ježíšových následovníků. A ten spočívá v bezpodmínečnosti, bezplatnosti, ne něco za něco, ale zdarma. Ten, kdo jde Ježíšovou cestou, miluje a dělá dobro proto, že to vychází z jeho nové přirozenosti Božího dítěte, to je naše nová přirozenost Božích dětí, které jsou bezpodmínečně milovány a chtěny Bohem, a stejnou bezpodmínečnou lásku dávají dál. Proto do životního stylu Božího království nepatří oko za oko, a zub za zub, ale naopak nemstít se a neoplácet. Protože to je jediná cesta ze začarovaného kruhu zla, do kterého se dostane každý, kdo na zlo odpovídá zlem, a ono se mu to pak vrátí a pořád se to opakuje a on pak upadá do spirály zla, která může skončit jedině tehdy, když se někdo rozhodne ten řetězec zla přerušit tím, že místo odplaty OD-PUSTÍ, tedy pustí se zla, osvobodí se od něj.
Ovšem Ježíš ve svých nárocích na své následovníky nezůstává jen u nešíření zla, ale jde ještě dál: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Nestačí tady nešířit zlo kolem sebe, ale je třeba šířit lásku, a to i k těm, kdo nás nemají rádi, k našim nepřátelům. Samozřejmě že něco takového nemůžeme dokázat bez modlitby. Milování nepřátel a modlitba za pronásledovatele je jedním z nejtěžších a nejvýznamnějších úkolů, které nám Kristus přikázal. Je to výzva, kterou nelze splnit bez Boží milosti a posvěcení Ducha svatého.
Když se podíváme na Písmo, vidíme, že Ježíš sám žil tuto výzvu. Když byl na kříži, prosil Boha, aby odpustil těm, kteří ho křižovali. Tento příklad nám ukazuje, že milovat své nepřátele a modlit se za pronásledovatele není jen náboženský ideál, ale skutečná vlastnost, kterou bychom měli přijmout do svého srdce.
Milovat své nepřátele neznamená souhlasit s jejich chováním, nebo si nevšímat škod, které nám způsobili. Místo toho je to usilování o to, aby náš vztah s nimi nebyl řízen hněvem nebo nenávistí, ale spíše láskou a odpuštěním. Když dokážeme milovat své nepřátele, ukazujeme jim Boží lásku a svědčíme o tom, co znamená být křesťanem. Jak to ostatně geniálně vyjádřil svatý Augustin těmi známými slovy: Hřích nenáviď, ale hříšníka miluj!
Modlitba za pronásledovatele je také velmi důležitá, protože nám umožňuje udržovat naše srdce čistá a svobodná od zlosti. Když se modlíme za ty, kdo nás pronásledují, prosíme Boha, aby je osvítil světlem pravdy a aby jim ukázal svou milost. Modlitba nám také pomáhá vidět v pronásledovatelích lidi, kteří potřebují Boží lásku a odpuštění stejně jako my sami.
Tato výzva je náročná, ale nezbytná pro to, aby náš vztah s Bohem i s ostatními byl opravdový a upřímný. Nechme se vést Boží láskou a odpuštěním, abychom mohli milovat své nepřátele a modlit se za ty, kdo nás pronásledují. Amen.
