Náboženství starých národů a kmenů se od sebe všelijak lišila, ale jedno měla společné. Všude si lidé dobře uvědomovali, jak jejich život závisí na příznivém počasí, na dobré úrodě, ale také na spoustě různých náhod. Člověk může umřít každou chvílí, nejenom na lovu nebo na moři, ale právě tak i doma v posteli. Když se na poli neurodí, zahyne hladem. Ty mocné síly, které člověka živí i zabíjejí, které mu život dávají i berou, lidé cítili na každém kroku a snažili se je nějak ovlivnit. Naklonit si je tak, jako si člověk získává přízeň jiného člověka: chválou a díkem, zpěvem a tancem, obětováním toho nejlepšího, co má. Dávali jim tak najevo, jak si darů života cení a jak jsou jim za ně vděční, a zároveň prosili i doufali, že o ně nepřijdou. To je docela přirozený a samozřejmý lidský postoj, který najdeme v každém náboženství.
V náboženství starého Izraele ale už dávno nastala veliká změna: sám Hospodin mluvil s Adamem, s Noemem, s Abrahámem a s Mojžíšem a sám jim řekl, co se mu líbí a nelíbí, co mají dělat a co nemají, jak mají žít - a to je právě Desatero. Izrael se tedy nemusí domýšlet, jak si získat Boží přízeň, protože to přesně ví, a to přímo z jeho úst. Ostatně si žádnou přízeň získávat ani nemusí, Hospodin ho přece stvořil „ke svému obrazu”, Abrahama i Mojžíše si sám vyvolil a uzavřel s nimi smlouvu. Této zvláštní výsady, tohoto vyvolení, si Izraelci náležitě vážili a byli na ně hrdí.
To, co Hospodin svému vyvolenému lidu přikazuje a zakazuje, se sice týká také bohoslužby a obětí, ale větší část Desatera se týká jednání vůči druhým lidem, vůči bližním. To je druhá velká zvláštnost izraelského náboženství: Zákon sice vyžaduje a předepisuje bohoslužby a oběti, ale Hospodinu ještě více záleží na tom, jak lidé jednají mezi sebou navzájem. A ještě třetí zvláštní věc: mezi těmi druhými nestojí na prvním místě mocní náčelníci a panovníci, ale vdovy a sirotci, chudí a hladoví - zkrátka ti, kteří nás potřebují.
Když si tenhle obrovský rozdíl v náboženstvích člověk uvědomí, může teprve pochopit, proč se židé svého Zákona tak pevně drželi, proč si ho tolik vážili a proč ho považovali za známku svého vyvolení. V takovém prostředí Ježíš vyrostl, byl v něm vychován a do něho také mluví v dnešním evangeliu. Právě v tomto dnešním úryvku asi nejvíc vyniká, v čem Ježíš chce, aby naše spravedlnost byla jiná.
Jak jsme právě četli, začíná tím, že tuto věrnost Zákonu v celém rozsahu potvrzuje: nic, ani čárka se z něho nesmí ztratit. „Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit.” Ale teprve teď přijde vlastní jádro jeho kázání: dodržovat Zákon doslova, přesně jak to tam stojí, ani zdaleka nestačí. Je nutné pochopit jeho smysl.
Pomůžu si úplně triviálním příkladem. Manželka pošle manžela pro housky a on přijde domů s prázdnou, protože housky zrovna neměli. Místo aby si to sám rozmyslel a koupil třeba rohlíky. „Naplnil” to, co po něm chtěla? Kdyby člověk jednal jenom podle pravidla, může se na to sice vymlouvat, ale jeho smysl nenaplnil.
Tohle je problém všech přesných pravidel a přikázání i přesných zákonů: mazaný člověk je dovede obejít tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Bude se hájit, že jednal přesně podle zákona, že nic neporušil a soud mu těžko něco dokáže. Jenže naplnit Zákon znamená něco jiného: znamená myslet na druhého, někdy dokonce myslet i za něho - protože jen tak mohu naplnit smysl Zákona.
Kristus, jak jsme slyšeli, přikázání Desatera potvrdil a dokonce k nim ani nepřidává žádné nové. Jenže jeho „přikázání” vypadají úplně jinak: milovat Boha ze všech sil a bližního jako sám sebe. Nejdůležitější přikázání, které zastřešuje všechna ostatní. O tuto větší spravedlnost, kterou po nás Ježíš chce, se ovšem máme snažit ze všech sil, ale měli bychom také vědět, že jí nemůžeme dosáhnout sami. Ospravedlnit nás může jen Kristus, a to jen tehdy, když o to prosíme. Proto i mše svatá začíná vyznáním viny a není to žádná formalita. Je to upřímné přiznání, jak máme daleko k té větší spravedlnosti, ke spravedlnosti lásky. A tak se snažme mši svatou prožívat poctivě a pozorně, aby pro nás mohla být zdrojem duchovní posily do našich všedních dnů.
