Dnešní evangelium je jedno z nejslavnějších míst Nového zákona a všichni jsme ho mnohokrát slyšeli; ale moc to na nás vidět není. Často spíše následujeme blahoslavenství/zaslíbení „světa“, než blahoslavenství Ježíšova. Chceme být bohatí, mít moc, chceme, aby náš hlas bylo slyšet víc, než hlasy ostatních, spravedlnost vidíme spíše jako odplatu, než jako milosrdné odpuštění, a tak bych mohl dál a dál pokračovat. Podívejme se proto blíže, co ta Ježíšova blahoslavenství pro nás dnes vlastně vůbec znamenají.
Toto evangelium můžeme považovat za jakési úvodní programové prohlášení, a aby si je všichni pamatovali, je to řada krátký hesel. Všechna začínají slovem blahoslavení, kterému dnes moc nerozumíme. Někdy se překládá také jako blaze vám nebo dokonce šťastní, blažení. Na každém z těchto překladů něco je. Blahoslavení ovšem vůbec neznamená, že by se takovým lidem snadno žilo, že by se měli dobře, ale že jim Bůh žehná a že se mu líbí. Všimněte si také, jaký je to rozdíl proti desateru, které je také vyjádřeno v heslech: pán Ježíš nenařizuje a nezakazuje, ale naopak chválí a žehná. Nezakazuje, co je v Božích očích špatné, ale vyzvedává, co se Bohu líbí, jaké by nás chtěl mít.
Kdo jsou ti blahoslavení chudí v duchu? V řeckém textu není slovo chudí, nýbrž něco ještě horšího: doslova žebráci v duchu nebo žebráci o ducha. Nejsou to tedy ti, kdo nic nemají, ale ti, kteří před Bohem stojí a žebrají. Prosí o to, co si sami nemohli koupit ani vydělat, ale co mohou dostat jen od Boha. O nic se nederou, nikam se necpou a nevypínají, ale prosí a žebrají, aby jim Bůh dal svého Ducha. Křesťanským ideálem není chudoba jako taková, ale láska. Duch je vnitřní síla, která nás povzbuzuje k odstupu od majetku a používání toho, co máme, ke skutkům lásky. Vše, co jsme od Boha dostali, není naše, ale máme to jako správci, kteří to mají používat k dobru. Co jsme darovali z lásky, to nám zůstává jako poklad v nebi, to je to, co nás jedině může učinit blahoslavenými, tedy šťastnými.
Blahoslavení plačící jsou ti, kdo se zasazují o to, aby se Boží království uskutečňovalo již zde na zemi a trpí, když vidí, kam se svět řítí.
Blahoslavení tiší, jsou ti, kdo nereagují na zlo zlem, ale na zlo odpovídají dobrem.
Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti. Spravedlností zde není myšlena ta lidská spravedlnost, která chce oplácet, ale ta Božská, která chce, aby všichni lidé vnímali, že jsou bratry a sestrami, prožívají svou vzájemnost. Takoví blahoslavení usilují o to, aby to tak bylo. Nesedí se založenýma rukama a nenaříkají, jak je ten svět nespravedlivý.
Blahoslavení milosrdní jsou ti, kdo milují bezpodmínečně, kdo milují jako Bůh. Charakteristika milosrdného srdce spočívá v tom, uvědomit si, co potřebuje druhý, jako milosrdný Samaritán. Srdce, které vidí, které nezavírá oči před potřebami druhých, zvláště těch, kdo trpí.
Blahoslavení čistého srdce jsou ti, kdo se řídí pouze a jedině Bohem. Kdo se rozhoduje na základě svých přání a představ, i když tam třeba trochu je ohled na Boha, takoví nejsou čistého srdce.
Blahoslavení tvůrci pokoje jsou tací, kdo budují svět pokoje. Kdo se snaží dělat dobro pro druhé, to jsou oni.
Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost. Kdo se snaží budovat nový svět podle Ježíšova učení, musí počítat s nepřátelstvím a nepochopením od světa.
Kdo takto žije blahoslavenství ve svém životě, ten má nejlépe nakročeno ke svatosti. Protože svatí jsou ti, kdo žijí ve společenství Boha, zakoušejí jeho slávu, plnost, radost z blízkosti Pána života a lásky. Svatí nemusejí být jen ti nejvýkonnější z lidí, ale každý, kdo Bohu nabídl svůj život a žije v souladu s Božím pohledem na svět.
