Všichni čtyři evangelisté zmiňují Ježíšův křest, což nám napovídá, že se tedy jedná o zásadní scénu. Ježíš totiž touto událostí zahajuje své veřejné vystoupení. Evangelisté ukazují Ježíše v prvé řadě jako člověka, který se ještě ke všemu staví na břehu Jordánu do řady s hříšníky, což je opravdu pohoršlivé i pro samotného Jana Křtitele, který reaguje slovy: Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?
Je na místě otázka, proč se Kristus vlastně nechal pokřtít. Je jasné, že tento křest mu „nic nepřidal“. Tím, že se Kristus podvolil tomuto „úkonu“, ukázal však pokračování s Janovou službou: bylo totiž vhodné, aby se Kristus právě při Janově službě „zjevil“ jako ten, který „přebírá štafetu“ od svého předchůdce, který svým působením připravoval půdu pro jeho příchod. Tímto úkonem rovněž potvrdil, že Jan byl skutečně poslaný od Otce, že jeho křest byl „v Božím plánu“: a tímto veřejným symbolickým uznáním předchůdce a jeho služby nepřímo poukázal na sebe, lépe řečeno na svého nebeského Otce.
A z nebe se ozval hlas: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení. Kdo má rád Žalmy a modlí se je, ten zde poznává slova druhého žalmu. Slova, která prozrazují Boží laskavost a něhu v Ježíši Kristu. V Ježíši se ukazuje Bůh takový, jaký je. Proto tato slova zaznívají právě na začátku jeho veřejného působení, protože Ježíšovým hlavním posláním zde na zemi nebylo jenom vítězství nad smrtí skrze vlastní vzkříšení, ale také ukázání nám Boha takového jaký doopravdy je, bez všech těch starozákonních nánosů a falešných představ, které lidi během své historie na Boha nabalili. A tak nás Ježíš učí o Bohu laskavém a něžném, láskyplném a milosrdném.
I my jsme byli pokřtěni a křest nás začleňuje do těla církve, do svatého Božího lidu. A v tomto těle, v tomto putujícím lidu Božím, se od pokolení do pokolení předává víra v Boha tak, jak nás o něm učí Ježíš. To je ta víra Marie, naší nebeské Matky, víra svatého Josefa, svatého Petra, svatého Ondřeje, svatého Jana, víra apoštolů a mučedníků, víra našich Cyrila a Metoděje, která sahá až k nám skrze křest. Je to řetězec předávané (tradere - tradice) víry. Je to předávání světla víry z ruky do ruky. A my máme za úkol, abychom v tomto předávání pokračovali. Děláme to?
Jsem smutný, když se setkávám s lidmi, kteří svou víru prožívají pouze individualisticky, jen pro sebe. Nevnímají sebe sama jako součást společenství - Božího lidu, církev je pro ně něco vnějšího a nechtějí být její součástí, nechtějí se účastnit aktivit farního společenství, ani k nim nijak přispívat. Kostel není jejich duchovním domovem, ale chodí tam jen na návštěvu, kterou si chtějí rychle odbýt. Není proto divu, že je dnes víra tak na úbytě, protože je jen velmi málo takových věřících, kteří by pokračovali v tradici předávání víry, kteří by svůj křest, ten veliký duchovní poklad, prožívali naplno, s druhými a pro druhé a pro příští generace. Vyprošujme si proto při této mši svaté sílu zbavit se svého individualismu, svého sobectví, a prosme o dar odvahy sdílet svou víru s druhými a s láskou ji předávat druhým.
