Vánoce jsou neodmyslitelně spjaty s vánočním příběhem o narození Božího Syna. My lidé potřebujeme příběhy proto, abychom věděli, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme. Jak říká jeden známý spisovatel: svět jsou kulisy a je na nás, abychom je naplnili našimi příběhy. Příběhovost je součástí naší identity, i té křesťanské.
A příběh o Ježíšově narození je vyprávěn mnoha různými způsoby - tím klasickým, který jsme slyšeli včera v noci, o Betlémě, jesličkách a andělech, ale také velice symbolickým a básnickým způsobem, který jsme slyšeli nyní.
Tento známý začátek Janova evangelia souvisí se začátkem celé Bible, s knihou Genesis, která popisuje, jak Bůh stvořil svět z ničeho. Jan s tímto pohledem nicméně polemizuje: on říká, že mezi Bohem a počátkem jeho díla stojí Slovo, a teprve až skrze ně je tvořeno vše, co je. Jan tím slovem míní Ježíše Krista, Syna Božího. Je-li na počátku Slovo, je možné říct, že na počátku všeho je vztah, je zde touha po komunikaci, lásce a dávání, stejné jako touha po slyšení odpovědi. Slovo je přece vždy něčím vyřčeným od někoho k někomu. Celé stvoření tedy nese tuto dialogickou stopu vztahu, a dokonce můžeme říct, že i samotný Bůh je především vztah, což je právě obsah tajemství Nejsvětější Trojice, v níž jsou ve vztahu Bůh Otec, Syn i Duch Svatý. Je i naší vlastní zkušeností, že vztahy jsou tím nejcennějším, co máme, ba v jistém smyslu lze říci, že my sami jsme svými vztahy, a zároveň to znamená, že na této zemi nikdy nejsme sami. Jak víme, každý z nás vznikl ze vztahu našich rodičů a každého z nás vztahy drží naživu. Jediné, co dává život, je vztah, a jestliže žiji ve vztahu, ať s člověkem či Bohem, můj život je plný světla.
V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to Přicházelo do světa, říká i evangelista. Jestliže žijeme v pravdivých a hlubokých vztazích, prožíváme něco opravdu božského, a v tom smyslu můžeme lépe chápat slova, že všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Bůh se snížil na lidskou úroveň, aby nás vyzdvihl do božského stavu - to je naše křesťanské povolání.
Rád bych proto nyní zakončil dnešní promluvu takovou parafrází na Velepíseň lásky svatého Pavla z 1. Listu Korinťanům:
Kdybych ozdobil svůj dům vánočními stuhami, řetězy blikajících světel a blýskavými baňkami, ale nedával bych své rodině najevo, že ji mám rád, jsem jen další dekoratér.
Kdybych dřel jako mezek v kuchyni, upekl hory vánočního cukroví, připravil jídla pro labužníky a k večeři nádherně prostřel stůl, ale nedával bych své rodině najevo, že ji mám rád, jsem jen další kuchař.
Kdybych naléval polévku bezdomovcům, zpíval koledy v domově důchodců a rozdal vše, co mám, na charitu, ale nedával bych své rodině najevo, že ji mám rád, nic mi to neprospěje.
Kdybych ozdobil smrček blikajícími andílky a háčkovanými sněhovými vločkami, zúčastnil se bezpočtu vánočních večírků a zpíval se sborem vánoční mši, ale nevěnoval se těm, které miluji nejvíce, to nejdůležitější mi uniklo.
… Jinými slovy:
Láska přestane vařit a obejme dítě.
Láska nechá zdobení a políbí svého manžela.
Láska je laskavá, i když se trápí a je unavená.
Láska nezávidí druhému dům, ve kterém je sladěný vánoční porcelán s vánočním prostíráním.
Láska nekřičí na děti, aby se nepletly pod nohy, ale je vděčná za to, že pod těma nohama jsou.
Láska se neraduje z toho, že může dávat těm, kteří něco dají na oplátku, ale raduje se z toho, že může dát i těm, kteří čím oplatit nemají.
Láska všechno snese, všemu věří, ve všem má naději a všechno vydrží.
Láska nikdy nezklame.
Videohry se pokazí, perlové náhrdelníky ztratí, golfové hole zrezaví.
Ale dar lásky zůstává navěky.
