Vánoční události ukazují krásný obraz Ježíše, který přišel, aby ukázal, že každý z nás, i ten nejchudší, pro něj má stejnou cenu jako ten nejbohatší, ten nejhorší stejně jako ten nejlepší. Ježíš přišel ukázat cestu, ztotožnit se s našimi bolestmi a do všech našich zranění a hledání přinést útěchu a světlo. Jak nádherné je poselství světla jež září z každého vánočního textu!
V úvodní modlitbě zazněla slova: Bože, tys ozářil tuto posvátnou noc jasem pravého světla. A v prvním čtení prorok Izaiáš hlásá: Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. A nakonec jsme slyšeli v evangeliu: Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň.
Ježíš je Světlo, jež září v dnešní noci! Světlo, které je připraveno zazářit v našich srdcích!
Jak je možné, že se toto poselství tady u nás někde ztratilo? Co se stalo s naším křesťanstvím? Co se stalo s oním světlem? Co se stalo s naším tak úžasným Ježíšem? V Betlémě ho sice vidíme jako malé chudé dítě, ale až vyroste, bude říkat věci, které na této zemi doposud nikdo neřekl, bude konat činy, které zde zatím nikdo nevykonal. Otevře tak neslýchané obzory, které ještě nikdo nikdy nenabídl. Dá taková řešení, na které nikdo nikdy nepřišel. Jak je možné, že mnozí křesťané i nekřesťané vidí křesťanství jen jako nějakou deku, která člověka dusí, a Ježíše jako toho, kdo jim něco bere?
Chceme-li uvidět světlo, které z Pánovy osobnosti jde, musíme se stát chudými, chudými v našich nitrech. Slyšeli jsme v evangeliu, že zpráva o Ježíšově narození je sice pro všechen lid, ale jako prvním je zvěstována pastýřům. Jsou to nomádi, putující se svými stádečky, která nadto musejí o dnech a dokonce nocích hlídat, bez stálého obydlí, ve kterém by hromadili zbytečnosti. Jsou jak v tehdejší, tak i v dnešní izraelské společnosti těmi nejchudšími. Jen ten, kdo je chudý, je schopen vnímat ono světlo.
Na tomto místě je ovšem nutné položit si otázku: Ale co je to být chudým? Jenom když budeme chudí - a to nemá nic společného s materiálním bohatstvím -, jenom když budeme chudí, to znamená, když budeme před Pánem Bohem maličcí, když budeme před ním nazí, když budeme potřební jeho milování, když si nebudeme na nic hrát, když ho doopravdy budeme potřebovat, jenom tehdy spatříme světlo, které vychází z jeho osoby. On totiž přinesl své evangelium chudým, nikoli bohatým. Říká to i jinak, království Boží patří dětem, což je jen dalším obrazem téhož. Evangelium je pravda, nikoli idea.
Kdo je ve svém nitru přeplněn sám sebou, svou výkonností, svým rozbujelým egem, ten už tam nemá místo na Boží světlo, na Boží dar. Kdo se pořád dokola jen přetvařuje a střídá jednu masku za druhou, ten přes ty všechny masky nemůže vidět světlo Boží. Proto je třeba stát se maličkým, prostým a chudým, abych mohl přijmout Boží obdarování. To je ta chudoba, o níž je zde řeč. Tento svět není v podstatě chudý na výkonné pracovníky nebo na vynikající odborníky. Je ale značně chudý na Boží lidi, lidi, kteří do svého nitra přijali Boha. A to je tedy úkol, který je nám vlastní, který za nás křesťany nikdo nemůže na sebe vzít. Nechme se tedy obdarovat Božím darem, tímto světlem vycházejícím z Betléma, a buďme jeho radostnými nositeli všude tam, kam nás naše cesty povedou.
