Lk 23,35-43
Nepřijde vám to trochu zvláštní, když tvrdíme, že Ježíš je králem tohoto současného světa? Vždyť tento svět se cítí v mnohých a mnohých ohledech nad Ježíše povznesen, domnívá se, že ho překonal nebo o něj vůbec nedbá. A my - „malé stádce“ - vypadáme snad jako stoupenci krále světa? Snad někde, kde uspořádají velkolepou bohoslužbu s mnoha set až tisíci věřícími. Ale v poloprázdných kostelích? A nakonec i tam, kde je plno, je to tak 2-5% obyvatel města.
Všimněme si ale, že právě v situacích, kdy lidé byli pro Ježíše nadšení, když někoho uzdravil, když nasytil zástup, když lidé byli žhaví slyšet jeho slovo, zkrátka, když měl úspěch - že v těchto situacích odmítal jakýkoliv pokus prohlásit se za krále a být označován jako Mesiáš. Že je králem, to říká Ježíš až před Pilátem a to zůstane i napsané na kříži.
A my, jeho stoupenci, ve svátek Krista Krále čteme právě evangelium o ukřižování tedy o jeho lidském nezdaru a konci. Tehdy ztratil stoupence, učedníky, vliv, možnost dělat cokoliv, měl jen možnost umřít. Já osobně mám velice rád Ježíšovy paradoxy, protože je třeba se nad nimi zamýšlet a tím nás učí úplně jiné logice, než na jakou jsme zvyklí. Je ale třeba být přemýšliví, což někteří bohužel neradi, a tak zůstávají ochuzeni o tento důležitý rozměr víry. Takže o slavnosti Ježíše Krista Krále čteme úryvek o jeho zdánlivém totálním fiasku, kdy byl ukřižován jako nejhorší zločinec.
Ale vraťme se ještě na chvíli k tématu krále a království. My známe z historie i současnosti ta lidská království, která přicházejí a odcházejí. V Novém Zákoně najdeme 90x zmínku o Božím království, jak o něm mluví Ježíš. Ovšem toto království, tento královský majestát je zcela jiný, než jaké jsou naše lidské představy, Ježíšovým královským trůnem je kříž, jeho královskou korunou je trní. To je jeden silný paradox, Ježíšovo vítězství spočívá v kompletní lidské prohře, Ježíš na kříži prohrává svůj pozemský život, aby mohl vyhrát.
A tam na Golgotě se dostáváme k druhému krásnému paradoxu dnešního úryvku. Zatímco se všichni kolem kříže Ježíši vysmívají - členové velerady, vojáci, dokonce i jeden, který s ním byl ukřižován - je tam také člověk, který se s pokorou a úctou obrací na Ježíše se slovy: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“ A Ježíš mu odpovídá: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“ Tím člověkem je takzvaný lotr po pravici, nebo jak se mu podle tradice říká, svatý Dismas. To je první světec naší církve, první svatořečený, tedy ten, koho Ježíš uvedl do Božího království. Není to ani Panna Maria, ani svatý Petr nebo kdokoliv jiný, kdo by si to určitě zasloužil, ale těžký zločinec, který byl odsouzený k trestu smrti. Jaký úžasný paradox! Zamyslete se dnes nad ním, milé sestry a bratři. Co nám tím chce Ježíš říct?
Hlavně to, že Boží láska není odměna, ale nezasloužený dar. Přestaňme proto konečně prožívat naši víru, jako že si můžeme Boží lásku, Boží přízeň, nějak zasloužit, nějak vydělat nebo zajistit, a začněme prožívat Boží lásku jako nezasloužený dar, ze kterého se máme dennodenně s vděčností radovat.
