Lk 21,5-19
Otázky okolo zla si kladl člověk snad vždycky ve své existenci. A křesťanství se občas předhazuje, že problém zla ve světě nechce řešit, že se vyhýbá řešením, která by otázku zla řešila hromadně, pro všechny a natrvalo, že odvádí k laciným útěchám na věčný život. Ale ani uvnitř křesťanství není vše v těchto věcech mnohým jasné. Křesťan někdy upadá do pokušení vidět tento svět jako zcela propadlý zlu a tedy zkáze, katastrofálnímu konci. Svět se mu pak jeví jako něco, co lze opustit, nebrat na vědomí a čekat už jen na „onen“ svět. A naopak zrovna tak věřící může upadnout do pokušení, v němž zlo vidí jen jako věc přechodnou a nepodstatnou a tak se mu vše jeví jen jako růžové a nadějeplné. Evangelium ale mluví jinak. V tom, co jsme dnes četli, je výčet všech možných neštěstí, jak těch, která se týkají množství lidí, tak těch, která ohrožují jen věřícího jedince. Tyto všechny věci se už staly a budou se stávat zřejmě i nadále. A evangelium je nepovažuje za děje přechodné, které z lidských dějin vymizí, spíš je realisticky vidí jako něco, s čím je nutno stále počítat, co tu a onde lidstvo nebo člověka potká a co je průvodcem na cestě ke konci časů. Evangelium pro tyto situace nepodává kouzelný proutek, ani oblažující injekci, ale chce na člověku něco, co je velmi realistické, ale ne moc populární: chce aby vytrval. Kdo vytrvá ve věrnosti a lásce ke Kristu a skrze něj k Otci, kdo setrvá v životě z Ducha, ten bude zachráněn.
Vytrvám-li, budu zachráněn - nemohu říci, že na mně nezáleží! A toto vytrvání ve spolehnutí na Boha, na věrnosti, má důsledek: vydávám tím svědectví. A to zdaleka ne jen křesťanům, svým bratřím ve víře, ale i těm, kteří nás pronásledují, ubližují, nenávidí pro Ježíšovo jméno. Už svou pouhou křesťanskou existencí, svým vytrváním u Krista a u jeho pravdy, svědčím svým bližním, a to mnohem dřív, než mám vůbec možnost s nimi o víře mluvit. A naopak - kdo nevytrvá, kdo Krista třeba pod vnějším tlakem opouští, ten neškodí jen sobě, ale připravuje ostatní o svědectví, s nímž by se mohli setkat.
Spíš než recept na záchranu světa, spíš, než lacinou útěchu na nás staví evangelium vážný a někdy nesnadný požadavek vytrvat. Ale slibuje za něj všechno: věčnost, lásku v plnosti, dovršení života, jedním slovem spásu. Je tedy třeba spíš vytrvat, než bát se. Příklady mnoha křesťanských mučedníků a svědků víry z dávných dob i z poslední doby ukazují, že to je možné. Že lze prožít velké utrpení, dlouhá léta žalářů, situace, v nichž člověk neobstojí jen jako hrdina, a při tom vytrvat v utrpení i po něm, když pomine.
A tak, milé sestry a bratři, nepodléhejme strachu, i když doba je zlá, nenechme se manipulovat obchodníky se strachem, kteří si na tom staví svou politickou kariéru, ale vytrvejme v důvěře v Boha a buďme aspoň trochu stateční, protože neustálé sebelitování a nadávání, jak je všechno špatné, nám moc nepomůže. Ale když budeme stateční a vytrvalí, tak tím pomůžeme nejenom sobě, ale svým příkladem i lidem kolem nás.
