Lk 20,27-38
Je opravdu zvláštní, že s některými věcmi, které patří neodlučitelně k životu, se lidstvo za celou dobu své existence v zásadě nevyrovnalo. Je to hlavně skutečnost smrti, která je na jedné straně nezvratnou jistotou, na druhé straně něčím, nač lidský duch stále naráží jako na záhadu, která je sice v různých kulturách prohlašována za tak či onak vyřešenou, ale která přece jen na člověka stále svou temnotou působí. A většinou i ti, kteří považují smrt za „normální“, za něco, za čím nic není a čeho se není třeba bát, v situaci, kdy jejich život je ohrožen, tato moudrá stanoviska ztrácejí a zmocňuje se jich strach nebo intenzivní nechuť k přijetí této skutečnosti.
Po celé dějiny lidstva se lidé snažili vyrovnat se skutečností smrti. Už pravěcí lidé pohřbívali své zesnulé, jak můžeme vidět na vykopávkách v Pavlově u Mikulova, Egypťané zase mumifikovali své zesnulé v pyramidách atd.
Jaký smysl má smrt?
V Izraeli: nemysleli na život po životě, tak století před Ježíšem začali mluvit o novém světě po smrti pro spravedlivé, nespravedliví byli odkázáni na věčné přebývání v šeolu… Někteří, bylo jich málo, ale začínali mluvit o vzkříšení spravedlivých - Marta o Lazarovi…
Podívejme se tedy na dnešní úryvek. Saduceové byli kněží, dnes bychom je označili za konzervativní skupinu, která nepřijímala žádné novější výklady Písma, což se týká i vzkříšení mrtvých. Později budou jedni z hlavních viníků Ježíšovy smrti. Kladou Ježíšovi otázku: Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm! - protože si vzkříšení představovali jako návrat k podobnému životu, jako zde na zemi, pouze v lepší formě, bez utrpení apod.
Ježíš vysvětluje, že budoucí život není vylepšený život jako ten na zemi. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovni andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. Vzkříšení není o tom, že se mrtví vrátí zpět do života, ale že život ve vzkříšení pokračuje. Ve vzkříšení živý člověk vstupuje do nové podoby svého pokračujícího života. Nového života bez konce, věčného života. Tak jako dítě v lůně své matky si nedokáže přestavit, jak bude vypadat jeho život po porodu, tak je to podobně i s člověkem na tomto světě. Nedokážeme si představit, jak to bude na věčnosti. Bůh nám daroval život věčný, který roste v tomto světě a až skončí náš pozemský život, dojdeme do plnosti toho života spirituálního, věčného. Nejsou tedy dva životy, ale jeden jediný život, který se odehrává ve dvou odlišných podobách. A smrt je pouze přechodem mezi těmito formami.
To je ta radostná zvěst, kterou nám Ježíš přinesl.
Chce-li tedy člověk nějak dospět k představě o životě „tam“, o tom, co je za smrtí, pak může opustit všechny konkrétní představy lidské a má se přidržet jednoho jediného: lásky mezi sebou a Bohem, a mezi druhými a Bohem, tak jak tuto lásku zde na světě zná. Kdo zná Boha a na podkladě této znalosti ho miluje, ten ví, že toto milování může mít své pokračování a že stále roste, aniž jsou mu dány jakékoliv hranice. Pád do náruče milujícího Boha - to je snad jakási představa, kterou lze mít. Pád do náruče toho Boha, kterého jsme zde na zemi milovali, ke kterému jsme cestou víry šli. Pád „skrze Krista“ - neboť jiná cesta k tomuto cíli není.
