Lk 18,9-14
Dojem, kterým toto poučné vyprávění působí, bezpochyby přispěl k tomu, že o farizejích mají křesťané dodnes tuze špatné mínění. Ve skutečnosti měl Ježíš k farizeům zpočátku velmi blízko. Na rozdíl od strany saduceů, jejíž stoupenci pocházeli z řad kněžské aristokracie, se farizeové rekrutovali především z řemeslnického středního stavu, ke kterému patřil svým původem i on. Vytvořili lidové hnutí, jehož náboženští vůdci se obecně těšili velké úctě. Jejich hlavní starostí bylo co nejpřesnější dodržování zákona. Tato snaha vedla ovšem k tomu, že se čím dál tím více vzdalovali nejnižším lidovým vrstvám. Ty byly považovány za nečisté, už jen proto, že jednotlivá zákonná nařízení mnohdy vůbec neznaly, takže je dodržovat vlastně ani nemohly.
Střet mezi Ježíšem a farizeji nepramení z toho, že by se Ježíš vyjadřoval odmítavě o jejich učení. Stálým trnem v oku mu bylo jejich elitářství, které se projevovalo nejen ve věcech ryze náboženských, ale i v běžném životě. Příznačný je v tomto směru příběh o sobotní hostině v domě jednoho z čelných farizeů, který líčí Lukáš - když si Ježíš všimne, jak se hosté, zjevně sami znalci Písma, zákoníci a farizeové, hrnou na přední místa, podnítí ho to k tomu, aby jim pověděl poučné podobenství, které končí podobným napomenutím jako dnešní vyprávění: Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (L 14, 11)
Ježíš chce zkrátka tímto vyprávěním varovat své vlastní přívržence před marnivým, domýšlivým přesvědčením, že jsou sami spravedlivější než kdo jiný. Touto připomínkou zdůrazňuje, že měřítkem, podle něhož má člověk posuzovat své činy, není jednání ostatních, nýbrž jedině Bůh.
Zdá se, že mnozí v církvi lekci obsaženou v tomto podobenství dodnes dostatečně nepochopili. Tu a tam stále dochází k tomu, že se tzv. „správné náboženské chování” zaměňuje za ctnost a že ti, kdo mravně selhali, jsou hned pokládáni za lidi propadlé neřestem. Snadno a rádo se při tom přehlíží, že ctnost nebývá vždycky výsledkem neochvějné snahy o svatost; často je jen směsí nedostatku příležitostí a strachu ze společenské kontroly. A naopak se najdou lidé, které problematičnost jejich vlastního chování do té míry trápí, že je zcela jistě nelze - ať už se to s nimi má jakkoli - nazvat nemravnými. Někteří zástupci církevních kruhů se přesto vytrvale pokoušejí (resp. opakovaně podléhají pokušení) prohlašovat farizeje za svátého a celníka posílat do pekel. Znám svobodnou matku, které farář odmítl pokřtít dítě, protože bylo nemanželské nebo hodným rodičům nechce pokřtít jejich dítě, protože nejsou sezdáni v kostele. Samozřejmě že pak dlouhá léta tito lidé do žádného kostela ani nevkročí. A znám naopak manžele, kteří se navzájem pozvolna ničí, protože kdyby vyšlo najevo, že jejich křesťanské manželství už dávno ztroskotalo, církevní instituce by je „vykázaly za dveře“. Farizejský přístup k Božím zákonům je nutí žít ve lži - i když takový život už není životem, fasáda se musí zachovat, protože kdyby ti dva začali žít odděleně, nedej Bože se rozvedli, rázem by přišli o nálepku spořádané křesťanské rodiny.
A právě proti takovéto mentalitě, která lidské mravy známkuje pouze na základě vnějšího dojmu, Ježíš bojuje. Ježíš ukazuje, že právo zdaleka neznamená totéž co spravedlnost, že ani přikázání nejsou sama účelem či cílem, nýbrž ukazatelem, srovnatelným se silničními směrovkami, a že druzí lidé, i když spějí ke stejnému cíli, někdy prostě musí jít jinudy, protože vyznačená cesta je pro ně z nějakých důvodů neschůdná.
Takovíto nenapravitelní mravokárci, bezúhonní farizejové s jemně proužkovanou nažehlenou duší, jsou Bohu vzdáleni mnohem více než všichni ti celníci s duší krvácející a srdcem zraněným.
Ježíš nám v tom dnešním vyprávění o celníkovi a farizejovi jednoduše ukazuje, že svatost nebo hříšnost nelze posuzovat povrchně podle lidského chování. Světec se totiž od hříšníka neliší svými „skutky”, nýbrž pouze mírou své touhy po čistotě a po sepětí s Bohem. Rozhodující je jedině touha po Bohu a jeho blízkosti, vyjádřená tak prostě - a právě proto tak dojemně - v celníkově stručné modlitbě. Svým postojem se celník ocitá na úrovni Marie, resp. po jejím boku; a o obou platí slova Lukášova evangelia, že ponížené Bůh nakonec „povýší" (L 1,52; 18,14).
