29mC

Ex 17,8-13 a Lk 18,1-8

Představte si, kdyby vyšlo nařízení, že rodiče mají mluvit se svými dětmi třeba pětkrát denně a někdo by to striktně dodržoval. Ráno - v poledne - po obědě - večer - před spaním by prohodil se svým potomkem dvě tři věty a bylo by to. Nikdo by mu nemohl nic vytknout. Byl by to ale vztah? Byla by v tom láska? Bylo by to spíš jako v blázinci. Nikoho ani nenapadne dělat to takto. Ale bohužel křesťany občas napadne takhle se modlit. Ráno v poledne a večer, nebo ráno a večer řekne nějakou modlitbu a má vystaráno. Je to ale vztah? Může v tom růst láska k Bohu? Je zřejmé, že ne. Tak, jak musí spolu lidé hovořit: Dlouze i krátce, v klidu i při práci či za poklusu, právě tak různorodě, ale často, ba pořád, musí být člověk skrze modlitbu v kontaktu s Bohem. Proč? Aby se mu vše dařilo? To by byla pověra. Aby neměl černou čárku - hřích? To by byla jen otrocká bázeň. Je to zapotřebí proto, aby náš vztah s Bohem nezemřel, nestagnoval, aby sílil, aby rostl, tak jako v rodině.

Podívejme se na dnešní první čtení o boji s Amalečany, kde má Mojžíš zvednuté ruce, aby Izraelité vyhráli. Vypadá to na první pohled jako popis magického jednání. Jenže chápeme-li tento úryvek v celku zvěsti Starého zákona, nemůže se nám jevit jako popis magického úkonu. Boj s Amálekem nezávisí totiž v posledku na Mojžíšovi, ale na Hospodinu. Každý vítězný boj vyvoleného národa byl bojem Hospodinovým. Když se Izrael pustil do boje na vlastní pěst, tak dobře nedopadl. Mojžíš je ve Starém zákoně chápán jako zprostředkovatel mezi Hospodinem a vyvoleným národem. Modlící se Mojžíš udržuje tedy spojení mezi národem a Hospodinem - neovládá svou modlitbou Hospodina! A pokud toto spojení trvá, Izrael bojuje boj Hospodinův a vítězí. Modlitba je i pro nás pouto, které nás spojuje s Bohem a umožňuje, aby naše životní boje byly boji Hospodinovými - jen tak budou vítězné. Ale jak toto vítězství bude vypadat, to se nedá často poznat hned. Boží vítězství nebývá totéž, co okamžitý úspěch. Jisté je, že Boží vítězství je vítězství nad zlem, nejen okolo nás, ale i v nás samých. Tam, kde bylo zlo v nás přemoženo, tam jistě Bůh vedl vítězně svůj boj.

Evangelium mluví o tom, že se Bůh zastane těch, kdo k němu volají. Když se nespravedlivý soudce v podobenství zastal vdovy, tím spíš se Bůh zastane malých, chudých, opovržených v očích tohoto světa, když k němu volají. Jak to vypadá v okolnostech našeho života? Často takto: Člověk se snaží být poctivý, dobrý, nezištný, spravedlivý, skromný atd. A co mu našeptává ten zlý? - Jsi hlupák! Sám svět nepředěláš. Kdo nekrade, šidí rodinu. Nejsi ctnostný, jsi neschopný, nenormální, divný. A podobně na takového člověka reaguje i jeho okolí. A on pak má co dělat, aby obstál sám před sebou. I on sám nad sebou totiž pochybuje. Neobstál před druhými - obstojí sám před sebou? Bůh se ho ale zastane. Rychle zastane. Je-li člověk s ním spojen modlitbou, pak mu Bůh dává najevo: Jednáš správně. Drž se. Nejsi nenormální. Jdeš cestou mého Syna. A člověk obstojí pak před sebou samým, před svým svědomím, které by bez Boha zabloudilo a nenechá se zviklat. A to je přesně to, co nám říká Bible, že máme náš dům postavit na skále a ne na písku. Tím domem je nás život a tou skálou je Bůh.

Snažme se proto žít tak, aby vše, co děláme, bylo modlitbou, aby náš život byl modlitbou a abychom tak byli neustále spojeni s Bohem.