Lk 17,5-10

V evangeliu čteme prosbu apoštolů: Dej nám více víry! 

Tomu, kdo víru zaměňuje s vyznáním - tedy věřím, že Bůh je nebo věřím, že Bůh není - taková prosba nemůže dávat smysl, buď věřím nebo nevěřím. Tato prosba nebude dávat smysl ani tomu, kdo zaměňuje víru s náboženstvím, kdo si myslí, že víra je jen o tom, občas se pomodlit, chodit do kostela, nechat pokřtít děti, nechat se v kostele pohřbít. Tohle všechno je ale hrozné zredukování víry. 

My jsme povolání k hlubší víře, která vede k větší lásce ke Kristu. Věřit v Boha znamená mít ho rád, protože i ďábel věří - uznává Boží existenci, my Boha ale milujeme. Víra je tedy rozhodnutí milovat Boha a touto láskou nechat prostoupit celý můj život. Taková víra pak může sílit, nebo slábnout, nebo  úplně zmizet, proto apoštolové prosí: Dej nám více víry!

A Ježíšova odpověď mluví o tom, že víra je síla, která dokáže věci nemožné. Tomu ale nelze rozumět tak, že víra by prostě umožnila jen tak překonat přírodní zákony podle našich přání nebo dokázala kousky, kterým by se všichni divili. Věřit a vidět, ne vidět, a pak uvěřit. 

Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: ‘Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!’, poslechla by vás. Jedině v síle víry můžeme dostát Ježíšovým požadavkům. Jednat křesťansky i tam, kde na to doplatíme a kde by druhý hledal cestu záchrany na účet druhých. A tuto víru nelze než si vyprosit. Bez modlitby za vlastní víru toho mnoho nedokážeme a naopak při růstu naší víry se stanou mnohé předměty našich modliteb zbytečnými. Je nutné umět ztratit a prohrát pro Krista, tedy pro lásku a pravdu, která před Bohem obstojí. Jen tak náš život přinese ovoce a nebude zmařen tím, že bude chtít zachovat sám sebe za každou cenu, i za cenu věčného zatracení. Je to velmi těžké. V síle víry je to ale možné.

Víra plodí lásku a naději, stejně jako důvěru. Víra vidí Boží tvář v každé lidské tváři. Když víra pomalu roste, když se za ni modlíme a prosíme o ni Boha, sjednocuje nás s Kristem. (Catherine de Hueck Doherty)

A tak bych dnes rád zakončil slovy Waltra Ciszka z knihy On mne vede, kde popisuje své útrapy z věznění v ruském Gulagu:

Víra se nám musí stát nevyřčenou zásadou pro každé naše jednání, musí být jádrem naší bytosti a všeho našeho konání každý den. Musí nám být něčím tak životně důležitým jako vzduch, který dýcháme - neboť bez víry náš život ztrácí smysl a naše duše může zahynout. Musíme neustále svou víru vědomě posilovat a promítat ji do všeho svého jednání.