Lk 15,1-32

To dnešní podobenství o marnotratném synu je jedno z nejsilnějších a nejhlubších podobenství celé Bible. Mnohé z řady příběhů, které Ježíš vyprávěl, se točí kolem tématu zaujímajícího v jeho kázáních velký prostor - kolem tématu Boží velkorysosti a dobrotivosti. Ježíš přitom klade důraz nejen na to, že Bohu záleží na každém jednotlivci, ale i na tom, že si Boží podporou mohou být jisti mimo jiné právě ti, kdo morálně selhali a kdo v životě ztroskotali. Toto téma je v podstatě leitmotivem celé jeho zvěsti. Evidentně se k této myšlence opakovaně vracel právě proto, že vůbec nebyla samozřejmá.

Hříchem se člověk odcizuje Bohu, ztrácí k němu pravdivý vztah. Když doslova přeložíme hebrejské slovo hřích, tak to znamená sejití z cesty, ztráta cíle. Člověk hříchem ztrácí schopnost se ve svém životě radovat z Boží lásky, přestává vnímat Boží přítomnost ve své každodennosti. Smíření a obnovení tohoto vztahu znamená vždy nabídku Boha vůči člověku, na kterou má člověk svobodně odpovědět. Člověk tedy nemusí dosáhnout smíření nutně nějakým skutkem pokání. Je ale třeba vděčně přijmout smíření jako dar Boží lásky. Smíření si nemůžeme „vydělat“ nějakým pokáním, ale musíme ho vděčně přijmout jako vzácný dar.

Tuto podstatu smíření se s Bohem krásně vyjadřuje podobenství o marnotratném synovi. Všimněme si, co dělá otec v tomto příběhu. Otec objímá syna v jeho špinavých šatech, ve kterých je. Neříká mu: Nejdříve běž, osprchuj se, obleč si nové šaty, potom přijď a já tě teprve pak obejmu. Ne, objímá ho v jeho špíně, jako mě Bůh při svátosti smíření objímá v mém hříchu. On je jediný, kdo mne přijímá takového, jaký jsem. Nikdo jiný mě nepřijímá takového, jaký jsem. Ani moje matka, ani můj otec, ani mí nejbližší. Oni mne přijímají takového, jakým by mě chtěli mít. Ježíš mě přijímá takového, jaký jsem. On je ten jediný, kdo mne může obejmout v mém hříchu.

A právě s tímto vědomím bychom měli prožívat svátost smíření. Nejenom jako zpověď, tedy vyzpovídání se z hříchů a tečka - ale jako proces smíření se s Bohem, proces návratu k Bohu, zpět na správnou cestu, v němž je zpověď jen jednou z částí tohoto procesu.

Bůh nesouhlasí s naším hříchem, ale i přesto nás miluje. A takový je i svobodný člověk, člověk smířený s Bohem skrze rozhřešení. Pokud se dokáži dívat na druhé, pokud je dokáži milovat v hříchu, i když s tím hříchem nesouhlasím, tehdy jsem svobodný člověk. Pokud bych nenáviděl váš hřích, ale zároveň bych nenáviděl i vás, byl bych svázaný a už bych nebyl svobodným člověkem. Takže zde jde o můj vztah a smíření s Bohem, ale zároveň i o můj vztah k druhým. Když já prožívám to, že i přes můj hřích mě Bůh miluje, tak i já dokáži, i přes váš hřích, milovat vás. 

A to je to nejniternější jádro víry, které se nám Ježíš snaží znovu a znovu vysvětlit a přiblížit.